Dle antické (řecké) představy státu by stát měl usilovat o takové zákony, které vedou společnost k ctnostnému životu. Stát sice nemůže a nemá nárok nikoho lámat násilím, ale pokud postaví do cesty těžkosti, které dotyčného odradí od jeho jednání nevidím na tom pranic špatného. Ostatně na těchto principech fungují zákony proti krádežím, či vraždám. Když se vydá lupič krást musí počítat s tím, že může po něm ochranka či policie střílet. Nikdo mu neupírá jeho volbu konat a ani mu nikdo v ní nemůže zabránit. V tomto ohledu je současný stav dekriminilazice homosexuálních aktů nanejvýše benevolentní. Drobná odbočka: To vyvrací například teze o tom, že by potrat, či-li zabití nedonošeného dítěte, měl být bezpečný pro ty co ho podstoupí.
Poznámka: moderní teorie liberalismu redukovali funkci státu na ochranu života a majetku. V praxi ještě dosti omezeně, protože se stát nestydí upírat život některým jedincům a vybírat nekřesťanské daně. Proto dnes je pro lidi samozřejmé, že stát chrání jejich majetek a život, ale nikoliv náboženský život.
Podobně, jako do vztahu dvou heterosexuálních lidí, tak i do vztahu dvou homosexuálních lidí vstupují oba jedinci dobrovolně, dospělí a svéprávní, v souladu se svou sexuální preferencí, která jim je vlastní.
Irelevantní z hlediska přirozeného zákona se posuzuje přirozenost/nepřirozenost aktů samotných. Stejně tak dotyční nejsou zproštěni z morálních povinností, protože sami těmto nevěří. Ani jeden druhého jich nemohou zprostit. Naopak nedobrovolné porušení jakéhokoliv zákona je polehčující okolností. Nejsem zastánce absolutní svobody respektive pochybné definice, že svoboda znamená dělat si co chci dokud neomezuji život, majetek a svobody druhých.
Pokud tato možnost způsobuje společnosti či zúčastněným lidem škodu, bylo by dobré jasně poukázat na úskalí a nezapomenout ani na dopady, které naopak může mít absence této možnosti, v obou případech v reflexi na skutečnost, ne na utopickou představu společnosti.
Z hlediska katolické víry homosexuální vztahy způsobují ztrátu věčnosti což je nekonečně větší hodnota než pozemské těžkosti způsobené absencí výhod či pohodlí, kterým se těší potenciálně pro-kreativní páry heterosexuální.
Pokud Bible opravdu dává na roveň vraždu a homosexuální vztah, pak je otázka, zdali se nejedná o postoj autorů Bible, kteří upřednostnili své pocity před snahou objektivně posoudit škodlivost takového jednání. Víme, že zobrazení či představení si sexuální aktivity mezi dvěma gayi v heterosexuálních mužích vzbuzuje odpor. Z pozice autority tedy tuto aktivitu zakazovat jako nežádoucí, například s odvoláním se na autoritu - Boha, je naprosto přirozené.
Katolická víra neslibuje život lehký a bez těžkostí, ale šťastný s pocitem dobře prožitého a smysluplného života. Dále z hlediska této víry je tato zjevená od Boha a tudíž se nezakládá na domněnkách, pocitech či pouze vlastní představě. Má tu výhodu, že vychází z toho co sám Bůh řekl - o sobě a o lidech - skrze Krista a proroky. To je zásadní rozdíl oproti deismu, který se mylně domnívá, že Bůh se nijak ve světě nikdy neprojevil a nikdy neprojevuje. Pokud tedy vycházíme z premisy pravdivosti katolické víry pak nikdo nemůže upřít, to že tento pohled na homosexuální vztahy je logický důsledek této premisy.
..., v obou případech v reflexi na skutečnost, ne na utopickou představu společnosti.
Avšak důležité je poznamenat, že naše víra není jenom nějakým ideálem respektive cílem s jasnými kriterii, ale také poskytuje prostředky a postupy jak tohoto cíle dosáhnout. Konkrétně to co poskytuje církev - svátosti a v neposlední řadě i učitelský úřad církve, který má garanci autentického výkladu od Boha (pozn. tím se liší katolické křesťanství od protestantů, kteří přisuzují autoritu výkladu jednotlivci). Druhou důležitou poznámkou je, že katolická víra se nedotýká jenom sexuality a manželství.
Pokud by ji však za nežádoucí považoval stvořitel světa, proč by nechával vzniknout jedincům s opačnou sexuální orientací?
Zpátky ale k otázce homosexuality. Nedávné společenské dogma říká, že homosexualita je vrozená, ale toto tvrzení je sporné, protože co já vím nebyla objevena biologická příčina homosexuality - žádný "gen homosexuality", apod. Věřím, že pokud by byl učiněn takový objev tak jméno tohoto objevitele by zastánci homosexuálních manželství skloňovali ve všech pádech a zmínili sedmkrát v každé debatě. Ono věřit, že homosexualita je predestinovaná, je pohodlné, protože to zbavuje jedince veškeré zodpovědnosti za své činy,
To ale není zase až tak podstatné, protože se rodí lidé i slepí, hluší, chromý a jinak postižení. Nikdo však nepřisuzuje slepotě stejnou hodnotu jako zraku, hluchotě jako sluchu. Ne tedy všechny vlastnosti co vzejdou z lůna jsou tedy ideálním přirozeným stavem. Z tohoto hlediska mě vždy napadá "kacířská" myšlenka, že pokud Bůh mohl podle písma "léčit" chromé a slepé, že nic nebrání Bohu, aby zázračným způsobem změnit sexuální orientaci na heterosexuální.
Je otázka zda je to přímo Bůh, který pro-aktivně odpírá zrak, sluch či i případně heterosexualitu jedincům. Do prokreace dle teologie podle toho co jsem slyšel vstupují tři faktory muž (spermie), žena (vajíčko) a Bůh, který tvoří duši. Mohlo by se říct, že Bůh "přebije" všechno, ale to už se blíží v důsledku k myšlence, že Bůh může za pád prvních lidí, protože ze své pozice "hrubé síly" má schopnost zabránit všemu zlu. Ale to už se dostáváme na pole vlastních spekulací, které jdou navíc hodně mimo téma.
Následně pak těmto jedincům upíral možnost prožívat erotickou lásku, když už z povahy jejich vztahu je jim upřeno mít děti? V některých případech to pak bere šanci na naplněný sexuální život i heterosexuálním jedincům, kteří skončí v manželství až do smrti se skrývajícím se homosexuálem.
Z hlediska katolické víry je náplní života dosáhnout svatosti, nikoliv sexuální vyžití a dokonce ani ne manželství jako takové. Manželství je jenom jedna z cest ke svatosti. Druhá je například zasvěcený život. Ať už je cesta jakákoliv vždy vyžaduje nějaké oběti respektive sebezápor. Ostatně každá činnost, která má být dlouhodobá a prováděna dobře vyžaduje úsilí.
Zde si můžu vypůjčit onen příměr s alkoholikem, kde by bylo možné tvrdit, že alkoholik, který musí abstinovat a zřeknout se všeho alkoholu, aby nesklouzl zpět ke svému zvyku se musí po zbytek života přemáhat. Nemůže si tedy dát jedno pivko s přáteli a tím je vůči nim ochuzen na radostech života.
Jinak takové teoretické srovnávání "ideálního homo-páru" vs. "špatného hetero" mě přijde zcela zavádějící. Už ze své podstaty je to takový podvod. Je to narafičené dopředu.
To je spekulace já bych si netroufl posuzovat kvalitu milostného života heterosexuála v manželství, kde jeho partner je tzv. homosexuál co se přemáhá.
Vysvětlení, které se bez Boha obejdou, se pak snaží argumentovat např. prospěšností určitého % homosexuálních jedinců v sociální skupině, kde "strýček, co nemá vlastní děti" pak může pomoci příbuzným s obstaráním potravy, obranou, a tak zvýšit šanci na přežití dětí např. svých sourozenců.
S tím vysvětlením na bázi čistě bez Boha nemám problém. Ten dostatečně popisuje existenci takového jevu a jeho ospravedlnění v rámci evoluce, ale to neobhajuje požadavky na vytvoření sociálního systému stejnopohlavních "rodin". Naopak ho podkopává, protože takový strýček se musí starat o svého partnera a své adoptované či jinak získané děti.
V praxi dochází k naprostým absurditám, kde např. v USA muž opustil svojí manželku a "oženil" se svým milencem a vysoudil si děti na základě jediného argumentu "diskriminace" a tato nová "šťastná rodina" byla na prvních stránkách v médiích.
Bylo by krásné, kdyby o tom šlo přímo promluvit s Bohem, ale... dost se to tváří, že pokud je, tak stojí mimo vesmír a jeho povaha je nám neznámá. A u víry je jen třeba samotné víry, která hraje roli a "něco dělá", jelikož je to nastaveno tak, že ať se stane co se stane, vždy to bude moci být prezentováno dle potřeby. Třeba, jako láskyplný akt. Jindy třeba jako "málo jste se káli, tak jsme prohráli." Ale víra pomůže jak jedincům cítit se lépe (Pokud mají mizerný život, těší se na další...), tak i vedoucím společnosti snáze ji řídit (Mluvil jsem s Bohem, přeje si ukamenovat toho chlapa za práci o sabatu).
Jistě, že si člověk může promluvit s Bohem přímo, ale rozhovor ani odpovědi nejsou takové jaké člověk očekává, ale to se stává i když mluvíme s jinými lidmi. Pokud jde o teorii náboženství jako ovládání lidí, pak nevím jak jinde, ale v katolické církvi je toto obtížné a snad i nemožné. Obzvláště z hlediska praktického za současné situace uvnitř církve mi to přijde dokonce legrační tvrzení. To může fungovat jen ve filmu, že po plamenném kázání v katolickém kostele vesničané seberou vidle a jiné nástroje a vydají se okamžitě lynčovat nebohého jinověrce či pokrokového soudruha.
Pokud by si někdo vymyslel Boha jako nejvyšší autoritu, pak drží v ruce dvojsečnou zbraň, která se může snadno obrátit proti němu samému. Jakmile náhle otočí, tak se může stát "heretikem" a vyvrhelem. Nikdo není v takovém systému chráněn. Což činí takové náboženství zcela nepraktické pro realizaci vlastních mocenských choutek. Pokud si tedy nevymyslí nějakou obezličku jako to udělal Mohamed zneplatněním předchozích veršů či speciální výjimkou z vlastních pravidel (více žen než sám povoloval). Nic takového v katolické víře neexistuje to co je vyhlášeno jednou jako závazná pravda víry tak z toho nelze vycouvat.
Naopak sekulární autorita, nad kterou není žádný Bůh, si může přisuzovat absolutní pravomoc rozhodovat o všech aspektech života bez omezení, zvláště pokud odstranila konkurenci autority náboženské a zajistila si tak monopol. Také proto, protože tvoří prostředí, kde to co je legální je apriori považováno za morální. Jinými slovy morálnost činu je určena demokratickým hlasováním. To je ale nesmysl.
Mimochodem i v Bibli je příběh o Nábotovi (1. Královská), na kterého narafičila královna Jezábel takové falešné obvinění, aby získala jeho vinici pro krále. Dostalo se ji dosti krutého, ale zaslouženého trestu.
Ten argument o ovládání lidí je postavený na tom, že Bůh neexistuje, pokud existuje, pak každý kdo by chtěl zneužít jeho jména se bude zodpovídat jemu samému.
K tomu zdůrazňovanému množení... nebylo by dobré se zeptat Boha, jestli už lidí na planetě není dost? Nebo to zase bude muset láskyplně omezit třeba hladomorem, válkou, epidemií...
Západní svět a bohaté státy vymírají, přelidnění je jenom strašák falešných proroků jejichž předpovědi se nenaplnili a dneska už můžou dělat jenom to co Jehovisté a to posouvat datum konce světa. V dnešní době může být zdůrazněn aspekt rozmnožování, ale to reflektuje situaci vymírání západní společnosti.
2015/07/04
Diablo 3 třetí dojmy z plné verze - inferno
Více než rok starý nepublikovaný článek, který už není poplatný současné verzi hry, ale spíše pro zajímavost.
Po zhruba asi 74 hodinách jsem dosáhl level 60 s Wizardem a dokončil obtížnost hell a započal první akt poslední obtížnosti inferno. V posledním aktu jsem si koupil v AH pro Wizarda o něco lepší hůlku místo 330DPS asi 800DPS a zvýšil tak celkové DPS postavy z 6k na 15k DPS. Myslím že dolní hranice pro inferno je tak 10k DPS, ale je to můj odhad po zkušenostech z hraní prvního aktu.
Na infernu už končí veškerá sranda a mobové mají v ACT 1 inferno čtyři affixy. Affixy postupně rostou s obtížností a objevují se nové schopnosti. Například schopnost, kterou jsem nezmínil minule, protože jsem na ni narazil prvně až po publikování příspěvku, immortal minions. Je to mob podobný se zeleným štítem, ale tento je žlutý a způsobuje, že skupina je nesmrtelná a zranitelný je pouze její boss. Je to nepříjemný affix, ale pro Wizarda ne až tolik, protože nahodíte venom hydru na bosse a chvíli pobíháte kolem. Pokud je boss zničen celá skupina okamžitě umírá. Ale abych se vrátil k affixům a mobům na inferno. Vzhledem k tomu, že každý mob nebo elitka jich má tolik se na inferno stává, že narazíte na kombinaci, která je pro vaši postavu neporazitelná. Navíc na infernu mají nepřátelé mnohem více životů a obrovské damge.
Můj pro Wizarda oblíbený mortar, myšleno ironicky, tak vídám mnohem častěji než bych chtěl. Nelepší strategie pro boj s mortarem je naopak utíkat směrem k mobům, ale ne vždy to jde obzvláště na inferno. Velmi nepříjemným je také damage reflect, který vrací poškození.
U Skelton kinga jsem zemřel jen jednou vlastní blbostí, protože mě připadal strašně slabý proti mému wizardovi a chtěl jsem ho už dorazit svým útokem blades na blízko, ale rozmáchl se palicí a jednou ranou mě zabil a to i přes vylepšený Diamod skin. Na druhý pokus jsem byl už opatrnější a bez problémů jsem ho zničil. Nemůžu si pomoct, ale diamod skin mi na inferno připadá jako velmi málo účinný a nelze se na něj spoléhat tolik jako na nižších obtížnostech.
... a dál už jsem nepokračoval a k Diablu 3 jsem se vrátil až po roce, abych zjistil, že hra je úplně překopaná a jak to dopadlo o tom napíšu příště.
Po zhruba asi 74 hodinách jsem dosáhl level 60 s Wizardem a dokončil obtížnost hell a započal první akt poslední obtížnosti inferno. V posledním aktu jsem si koupil v AH pro Wizarda o něco lepší hůlku místo 330DPS asi 800DPS a zvýšil tak celkové DPS postavy z 6k na 15k DPS. Myslím že dolní hranice pro inferno je tak 10k DPS, ale je to můj odhad po zkušenostech z hraní prvního aktu.
 |
| Wizard 60 - Inferno Act 1 |
Můj pro Wizarda oblíbený mortar, myšleno ironicky, tak vídám mnohem častěji než bych chtěl. Nelepší strategie pro boj s mortarem je naopak utíkat směrem k mobům, ale ne vždy to jde obzvláště na inferno. Velmi nepříjemným je také damage reflect, který vrací poškození.
 |
| Skeltonking na inferno pokořen |
... a dál už jsem nepokračoval a k Diablu 3 jsem se vrátil až po roce, abych zjistil, že hra je úplně překopaná a jak to dopadlo o tom napíšu příště.
2015/04/27
Vztah křesťanství a islámu
S teroristickým útokem ve Francii se zase objevila různá srovnání Islámu a křesťanství z řad lidí jejichž chápání byť jednoho je omezené. Stejně tak historie, kterou mají zkreslenou romány a protikatolickou propagandou 18. a 19. století.
Křesťanství založil sám Ježíš. Učedníci šířili křesťanství do celého světa (např. sv. Tomáš o něm víme, že přinesl křesťanství do Indie.) Termín křesťanství a katolická církev vymyslel sv. Ignác z Antiochie. Křesťanství tedy pochází ze starověku. I přes drakonické zacházení zůstalo ještě tisíce let po pádu římské říše, která byla pro svoji zpustlost vymazána z existence.
Křesťané na území Římské říše (v oblasti středozemního moře) přenesli a rozšířili svoji kulturu do dalších pohanských (barbarských) oblastí. Šíření křesťanství neprobíhalo vojensky jak se mnozí pod vlivem propagandy domnívají. Klíčovým prvek šíření víry byla misijní činnost. Tu vykonávali kněží, řeholníci. Misijní činnost spočívala v slovním šíření evangelií, konáním zázraků (např. léčení nemocných, znamení ukazující pravost katolické víry), pomocí sociální - péče o chudé, nemocné, vzdělávání. Kdyby se víra šířila ohněm a mečem jak lživě podsouvají různí anti-křesťanští jedinci, pak by bratři ze Soluně Cyril a Metoděj do Čech přitáhli s početnou armádou.
Křesťané respektive katolíci také vybudovali systém universit, pro rozvoj intelektuálního aspektu duchovního života a poznání principů stvořeného světa. Proto mezi prvními obory university byla teologie. Nad kterou dnešní ateisté ohrnují nos, přestože nikdy ani o ní prstem nezavadili jak dokazují jejich směšné teze z této oblasti, kam nevyhnutelně zabrousí při svých anti-teistických výpadech. Ve své nadutosti nedokáží ocenit tuto královnu věd, protože se zabývá stvořitelem a jeho záměry.
Příchod Islámu
Podle aktuálních poznatků spojených s tisíciletí zkušeností teologie je zakladatelem islámu pravděpodobně jeden z padlých andělů tj. démonů. Ten předstírajíc anděla Gabriela se zjevoval Mohamedovi, kterého také trýznil, jak se můžeme dozvědět podle samotných slov Mohameda, který popisuje jak ho anděl rdousil. Někteří proti-islámští učenci spekulují o tom, že Mohamed vytvořil toto náboženství sám na základě jeho kontaktů s židy a křesťanskými heretickými sektami. Já si to nemyslím. Je to vidět na smyslnosti kolem níž se točí představa muslimského nebe jako ráje pro pijany, smilníky a pedofilní devianty.
Z hlediska historie už od počátku je vidět jak Mohamed aplikuje princip účel světí prostředky. Nejprve mírumilovná nabídka a když to nepomůže hrubá síla. Lze také vypozorovat že Mohamed nebyl žádný asketa a přivlastnil si velké množství majetku a žen. Jeho následovníci v tomto duchu pokračovali a na těchto principech vybudovali celou kulturu.
Už v samotných osobách, které jsou zakladateli a vzory těchto dvou náboženství je fundamentální rozdíl. To se projevuje i v pohledu na Boha, teologii. Islámská teologie postrádá jakýkoliv solidní filozofický základ a proto se západnímu smýšlení jeví jako dětinská.
Už od počátku je křesťanství na černé listině islámu. Korán a Mohamed příkře odsuzuje křesťanství jako falešné náboženství. Nenechte se zmást zdvořilostními frázemi obsaženými kolem těchto odsudků. Prakticky pak islám obsadil kolébku křesťanství oblast středomoří (sev. Afrika, již. Evropa). To vedlo až ke sjednocení Evropských států v rámci křížových výprav s cílem zabránit postupu islámu a osvobodit okupovaná posvátná místa křesťanství.
Přestože povrchně se jeví pro svoji monoteistickou náturu tato náboženství podobně při hlubším pohledu je vidět, že jsou v mnoha ohledech protichůdná. Jakékoliv snahy o soužití těchto dvou jsou pouze umělé a neudržitelné.
Za úvahu by stálo se podívat na vztah mezi islámem a ateismem (respektive jeho přidruženými ideologiemi), který je stejně jako islám extrémním protipólem křesťanství, ale v opačném směru.
Křesťanství založil sám Ježíš. Učedníci šířili křesťanství do celého světa (např. sv. Tomáš o něm víme, že přinesl křesťanství do Indie.) Termín křesťanství a katolická církev vymyslel sv. Ignác z Antiochie. Křesťanství tedy pochází ze starověku. I přes drakonické zacházení zůstalo ještě tisíce let po pádu římské říše, která byla pro svoji zpustlost vymazána z existence.
Křesťané na území Římské říše (v oblasti středozemního moře) přenesli a rozšířili svoji kulturu do dalších pohanských (barbarských) oblastí. Šíření křesťanství neprobíhalo vojensky jak se mnozí pod vlivem propagandy domnívají. Klíčovým prvek šíření víry byla misijní činnost. Tu vykonávali kněží, řeholníci. Misijní činnost spočívala v slovním šíření evangelií, konáním zázraků (např. léčení nemocných, znamení ukazující pravost katolické víry), pomocí sociální - péče o chudé, nemocné, vzdělávání. Kdyby se víra šířila ohněm a mečem jak lživě podsouvají různí anti-křesťanští jedinci, pak by bratři ze Soluně Cyril a Metoděj do Čech přitáhli s početnou armádou.
Křesťané respektive katolíci také vybudovali systém universit, pro rozvoj intelektuálního aspektu duchovního života a poznání principů stvořeného světa. Proto mezi prvními obory university byla teologie. Nad kterou dnešní ateisté ohrnují nos, přestože nikdy ani o ní prstem nezavadili jak dokazují jejich směšné teze z této oblasti, kam nevyhnutelně zabrousí při svých anti-teistických výpadech. Ve své nadutosti nedokáží ocenit tuto královnu věd, protože se zabývá stvořitelem a jeho záměry.
Příchod Islámu
Podle aktuálních poznatků spojených s tisíciletí zkušeností teologie je zakladatelem islámu pravděpodobně jeden z padlých andělů tj. démonů. Ten předstírajíc anděla Gabriela se zjevoval Mohamedovi, kterého také trýznil, jak se můžeme dozvědět podle samotných slov Mohameda, který popisuje jak ho anděl rdousil. Někteří proti-islámští učenci spekulují o tom, že Mohamed vytvořil toto náboženství sám na základě jeho kontaktů s židy a křesťanskými heretickými sektami. Já si to nemyslím. Je to vidět na smyslnosti kolem níž se točí představa muslimského nebe jako ráje pro pijany, smilníky a pedofilní devianty.
Z hlediska historie už od počátku je vidět jak Mohamed aplikuje princip účel světí prostředky. Nejprve mírumilovná nabídka a když to nepomůže hrubá síla. Lze také vypozorovat že Mohamed nebyl žádný asketa a přivlastnil si velké množství majetku a žen. Jeho následovníci v tomto duchu pokračovali a na těchto principech vybudovali celou kulturu.
Už v samotných osobách, které jsou zakladateli a vzory těchto dvou náboženství je fundamentální rozdíl. To se projevuje i v pohledu na Boha, teologii. Islámská teologie postrádá jakýkoliv solidní filozofický základ a proto se západnímu smýšlení jeví jako dětinská.
Už od počátku je křesťanství na černé listině islámu. Korán a Mohamed příkře odsuzuje křesťanství jako falešné náboženství. Nenechte se zmást zdvořilostními frázemi obsaženými kolem těchto odsudků. Prakticky pak islám obsadil kolébku křesťanství oblast středomoří (sev. Afrika, již. Evropa). To vedlo až ke sjednocení Evropských států v rámci křížových výprav s cílem zabránit postupu islámu a osvobodit okupovaná posvátná místa křesťanství.
Přestože povrchně se jeví pro svoji monoteistickou náturu tato náboženství podobně při hlubším pohledu je vidět, že jsou v mnoha ohledech protichůdná. Jakékoliv snahy o soužití těchto dvou jsou pouze umělé a neudržitelné.
Za úvahu by stálo se podívat na vztah mezi islámem a ateismem (respektive jeho přidruženými ideologiemi), který je stejně jako islám extrémním protipólem křesťanství, ale v opačném směru.
2015/03/20
Katolická církev a víra 7
Tento díl je další z řady odboček, které musím udělat, protože jsem byl inspirován nějakou hloupostí vyřčenou člověkem nevzdělaným v otázkách katolické víry. Tentokrát to bude o věčnosti respektive "nebe" a "peklo", protože hodně lidí těmto věcem nerozumí.
Podstatou nebe a pekla jsou dva komplementární atributy Boha, které jsou zmíněny v Písmu svatém.
Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Žalm 145,17
Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje. Žalm 145,20
Pro některé je tato komplementarita těžko pochopitelná. Zvláště protože v současnosti se neúměrně zdůrazňuje mezi křesťany Boží milosrdenství.
Z hlediska katolické víry ukážu chápání posmrtného života a lidského údělu na čtyřech posledních věcech. To protože jsou to konečné a nevyhnutelné události, na rozdíl od všeho ostatního co časem pomine. Jsou to smrt, soud, nebe a peklo.
Teď už bych mohl skončit, protože tento citát z písma je vše vysvětlující. Podívejme se pozorněji co je nebe nebo také ráj. Nebe je Božím darem těm co ho milují. Ti co ho milují jsou světci a nebo jsou na cestě ke svatosti. Často se také hovoří o blaženém patření, protože v ráji lidé vidí Boha. Zde je důležité poznamenat, že nebe nejsou baculatí andělíčkové létající mezi obláčky. Jinými slovy člověk nesmí zaměňovat realitu něčeho co nám není zcela známé za umělecké ztvárnění. Stejně tak nebe není prostým pokračováním tohoto života. Či nějakým materialistickým rájem, jak ho prezentuje falešně islám. Žádný harém, řeky chlastu, apod.
Dostat se do ráje je nesmírně obtížné a zároveň jednoduché. Jednoduché, protože jsou to jednoduché skutky a obtížné, protože člověk je zatížen náklonností k hříchu, k lenivosti a věcem pomíjejícím.
Zvláště lidé mimo církev a ateisté si představují, že dostat se do nebe nemůže být tak těžké, stačí být "dobrým" člověkem a i v tomto ohledu trpí lidé blahosklonným postojem, že jsou dobří. To je omyl. Být dobrým není vůbec jednoduché a odolat všem pokušením, kterými se nás snaží získat ďábel pro peklo, je bez Boží pomoci doslova nemožné. Právě lidé mimo katolickou církev, která jako jediná studnice božích milostí, je nedocenitelným zdrojem Boží pomoci. Jak přímo milostí ve svátostech, teorií v jejích naukách o Bohu a i praktickým poznáním v životě a spisech nespočtu světců.
Ó, jak pošetilé je tento zdroj přehlížet. Dovede si představit člověka, který tlačí své auto, které nemá už palivo a tu uvidí benzinovou stanici, ale on zakroutí hlavou a tlačí auto po cestě dál. Jistě ti co to vidí musejí nevěřícně kroutit hlavou nad tímto šílenstvím. Přesto ateisté a lidé "věřící" v něco nad námi jednají přesně takto. Jak daleko tento člověk dokáže tlačit své auto než to vzdá, než podlehne únavě a zastaví se?
Obvykle také tito "dobří" lidé, kteří nepotřebují pro morálku, Boží zákon, podporují či se dopouštějí morálních poklesků nad nimiž se vůbec nepozastaví jako nad něčím špatným. To že někdo není vrahem či zlodějem v plném slova smyslu ho nečiní disponovaným pro nebe. Zvláště u nás, kde do jazyka českého proniklo automaticky používané a rouhavé provolávání "Ježíš, Maria". Lži, kdy je v pořádku podvádět ve škole, v práci. Nenávidět druhé a přát jim smrt. Pohrdat vírou, církví a obětí Krista. Milovat jenom sebe a vyhýbat se manželství, a přitom žít pod jednou střechou jako manželé. Můžete ještě tvrdit s vážnou tváří, že jste dobří, že jste na dobré cestě ke svatosti?
Dále být světcem neznamená nedělat nic špatného, podle přísloví kdo nic nedělá nic nezkazí. Znamená to i konat dobré věci. Proto neudělat nic špatného není ještě dobrou vizitkou člověka pokud neudělal ani nic dobrého.
V nebi budou všichni katolíci. Jak správně poukazuje jeden kazatel. To protože je to jediné pravé náboženství a pokud se tam dostane někdo navzdory tomu, že jím v životě nebyl, tak pozná, že je to pravé náboženství a příjme ho za své. V nebi už nebudou žádné dohady nad úlohou církve, dogmaty či dokonce existencí Boha samého.
Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Matouš 25, 34
Jestliže nebe je dílem Božího lásky, očistec dílem milosrdenství, pak peklo je dílem spravedlnosti. Mnoho ateistů považuje peklo za příliš kruté a odtržené od reality, ale nemohou být dále od pravdy. Jistě znáte ten pocit vzedmutí, když vidíte v médiích či když sami jste obětí nějaké nespravedlnosti. Někteří lidé tento vnitřní stav ventilují komentáři za co všechno by měli dotyčného pověsit, či který úd uříznout. To vše je takovým vyjádřením pohoršení nad zlem v nás. Uhašením veškeré nespravedlnosti je pak peklo, nebo-li věčné zatracení. Kde každý člověk co žil hlavně pro nepravosti zcela odvyklý věcem Božím, bude odvržen navždy jako nehodný důstojnosti člověka a nezpůsobilý pro setrvání v Boží blízkosti aniž by neublížil sobě ještě více.
Stejně tak hloupým argumentem je, že to není fér, protože nemá člověk žádnou skutečnou volbu. Je to hloupý argument, protože ani zde na světě nejsou všechny volby fér v tomto duchu. Když chcete porušit zákony pozemského soužití mezi lidmi máte tu volbu se proto rozhodnout, ale ponesete důsledky této volby včetně všech trestů. Tato volba není morálně neutrální jako jestli půjdete do kina na popelku, nebo na zlatovlásku. Je to volba mezi veškerým dobrem tj. Bohem a jeho odmítnutím tj. veškerým zlem. Je zcela přiměřené, aby za odmítnutí tohoto nekonečného dobra byl následek, trest, odplata stejně nekonečná. Definitivnost této volby spočívá v tom, že v duchovní realitě mimo čas neexistuje, žádná změna názoru ve smyslu získání nových informací a tudíž nemůže dojít k přehodnocení těchto informací. Z filozofického hlediska, když odmítnete veškeré dobro tak co může těmto lidem a andělům zůstat než to co je peklem, kde není žádného dobra, dle jejich rozhodnutí.
Je nanejvýše spravedlivé, aby pyšní, co nedbali Boha ani druhých, na věky sklízeli plody svého zla, které zasévali nelítostně po světě. Aby Bůh zpečetil jejich životní volby na věčnosti.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co stavěli vlastní cesty k Bohu a zatvrzele odmítali Boží plán spásy prostřednictvím jeho církve věčně bloudili v temnotách.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co sváděli druhé nesli tíhu trestů těch co svedli ke špatnostem.
Můžeme pouze s podivem žasnout nad velikostí a majestátností Boží spravedlnosti.
Stejně jako nesrovnatelná je blaženost a nádhera nebe v porovnání s životem na zemi, stejně tak i peklo je mnohem horší než utrpení a tresty pozemské. Tělesné utrpení má své limity je jenom určitý práh bolesti, které je člověk schopný vnímat. Tyto limity padají se smrtí. Často pod vlivem uměleckých vyobrazení pekla či ďábla a padlých andělů mají lidé zkreslené až dětinské představy o pekle. Zejména v mnoha pohádkách je peklo vyobrazeno naprosto zavádějícím způsobem a démoni jsou reprezentováni polo-dementními čerty. Je to jedna z věcí, která mě nesmírně irituje na této tvorbě pro děti. Démoni a andělé jsou jeden a ten samý typ duchovních bytostí. Andělé jsou duchovní bytosti, a proto nemají žádné tělo. Démoni jsou padlí andělé respektive andělé, kteří se vzepřeli svému stvořiteli. Andělé ať už dobří nebo zlí jsou inteligentnější a mocnější než lidé. Žádný člověk nemůže změřit své síly s andělem a vyhrát, bez Boží pomoci.
Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. 1. Petrův 5, 8
Tento citát z písma poukazuje výmluvně na tento fakt. Neozbrojený člověk nemá proti lvu nejmenší šanci. Ozbrojit se musí proti ďáblovi člověk duchovní zbrojí - milostí - skrze modlitbu a dalšími prostředky jako jsou svátosti. Ten, kdo zůstane neozbrojený, je snadnou kořistí. Není proto žádnou škodolibostí či arogancí poukázat na dobrovolně neozbrojeného člověka uprostřed džungle života, který nedbá Boha, že jeho šance uniknout šelmě jsou pramalé.
Různí okultisté, mágové a jiní hazardéři s vlastním životem se mylně domnívají, že mohou tyto bytosti ovládat. Obdobě různí falešní proroci a vizionáři, kteří komunikují s anděli se dopouštějí fatálního omylu, protože si neuvědomují, že démoni jsou také andělé a nemají žádný problém se vydávat za ty dobré, aby oklamali lidi a přivedli je k záhubě duše. Pokud se nejedná přímo o šarlatány, kteří si vše jenom vymýšlí.
Pro člověka je lépe se vyhnout věčnému zavržení. Je lépe nepromarnit těch pár chvil, spolknout tu lidskou pýchu a usilovat o věčnou blaženost v ráji již teď hned bez odkladů.
Podstatou nebe a pekla jsou dva komplementární atributy Boha, které jsou zmíněny v Písmu svatém.
Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Žalm 145,17
Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje. Žalm 145,20
Pro některé je tato komplementarita těžko pochopitelná. Zvláště protože v současnosti se neúměrně zdůrazňuje mezi křesťany Boží milosrdenství.
Z hlediska katolické víry ukážu chápání posmrtného života a lidského údělu na čtyřech posledních věcech. To protože jsou to konečné a nevyhnutelné události, na rozdíl od všeho ostatního co časem pomine. Jsou to smrt, soud, nebe a peklo.
 |
| Umělecké ztvárnění: smrt (střed dole), soud (střed nahoře), nebe (vlevo) a peklo (vpravo) |
Smrt
Je to realita a objektivní fakt, který nemůže nikdo popřít, že všichni zemřou. Rozjímání nad posledními čtyřmi věcmi, kam smrt patří, staví lidský život do jiné perspektivy. Jak řekl jeden dobrý kněz při svém plamenném kázání. Do hrobu si nic nevezmete - žádný majetek, peníze, ani tituly, světské uznání, nic. Smrt je následkem prvotního hříchu. Po smrti duše člověka stane před soudem Božím. Bez ohledu na to zda existenci posmrtného života věří či ne.Soud
Často se hovoří o posledním soudu na konci světa, ale jak správně říká jeden kazatel, váš osobní konec světa nastane se smrtí. Boží soud je naprosto odlišný od soudů světských. Boží soud vynáší rozsudek nad životem a tím pádem stavem duše v okamžiku smrti. Protože nikdo neví kdy zemře, musí být člověk neustále připraven stanout před tímto soudem s čistým štítem. Tento soud se nedá oklamat, ani podplatit, ani se nějak z toho "vykecat". Jak řekl jeden kněz, který prožil klinickou smrt: "Jediné co jsem mohl, bylo se vším souhlasit, protože to byla naprostá pravda.", když ho Bůh odsoudil k věčnému zatracení, protože nekonal dobře své poslání kněze. Nakonec dostal šanci se vrátit na přímluvu matky Boží Marie. Ne každý má však takové štěstí.Nebe
Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ 1. Korintským 2, 9Teď už bych mohl skončit, protože tento citát z písma je vše vysvětlující. Podívejme se pozorněji co je nebe nebo také ráj. Nebe je Božím darem těm co ho milují. Ti co ho milují jsou světci a nebo jsou na cestě ke svatosti. Často se také hovoří o blaženém patření, protože v ráji lidé vidí Boha. Zde je důležité poznamenat, že nebe nejsou baculatí andělíčkové létající mezi obláčky. Jinými slovy člověk nesmí zaměňovat realitu něčeho co nám není zcela známé za umělecké ztvárnění. Stejně tak nebe není prostým pokračováním tohoto života. Či nějakým materialistickým rájem, jak ho prezentuje falešně islám. Žádný harém, řeky chlastu, apod.
Dostat se do ráje je nesmírně obtížné a zároveň jednoduché. Jednoduché, protože jsou to jednoduché skutky a obtížné, protože člověk je zatížen náklonností k hříchu, k lenivosti a věcem pomíjejícím.
Zvláště lidé mimo církev a ateisté si představují, že dostat se do nebe nemůže být tak těžké, stačí být "dobrým" člověkem a i v tomto ohledu trpí lidé blahosklonným postojem, že jsou dobří. To je omyl. Být dobrým není vůbec jednoduché a odolat všem pokušením, kterými se nás snaží získat ďábel pro peklo, je bez Boží pomoci doslova nemožné. Právě lidé mimo katolickou církev, která jako jediná studnice božích milostí, je nedocenitelným zdrojem Boží pomoci. Jak přímo milostí ve svátostech, teorií v jejích naukách o Bohu a i praktickým poznáním v životě a spisech nespočtu světců.
Ó, jak pošetilé je tento zdroj přehlížet. Dovede si představit člověka, který tlačí své auto, které nemá už palivo a tu uvidí benzinovou stanici, ale on zakroutí hlavou a tlačí auto po cestě dál. Jistě ti co to vidí musejí nevěřícně kroutit hlavou nad tímto šílenstvím. Přesto ateisté a lidé "věřící" v něco nad námi jednají přesně takto. Jak daleko tento člověk dokáže tlačit své auto než to vzdá, než podlehne únavě a zastaví se?
Obvykle také tito "dobří" lidé, kteří nepotřebují pro morálku, Boží zákon, podporují či se dopouštějí morálních poklesků nad nimiž se vůbec nepozastaví jako nad něčím špatným. To že někdo není vrahem či zlodějem v plném slova smyslu ho nečiní disponovaným pro nebe. Zvláště u nás, kde do jazyka českého proniklo automaticky používané a rouhavé provolávání "Ježíš, Maria". Lži, kdy je v pořádku podvádět ve škole, v práci. Nenávidět druhé a přát jim smrt. Pohrdat vírou, církví a obětí Krista. Milovat jenom sebe a vyhýbat se manželství, a přitom žít pod jednou střechou jako manželé. Můžete ještě tvrdit s vážnou tváří, že jste dobří, že jste na dobré cestě ke svatosti?
Dále být světcem neznamená nedělat nic špatného, podle přísloví kdo nic nedělá nic nezkazí. Znamená to i konat dobré věci. Proto neudělat nic špatného není ještě dobrou vizitkou člověka pokud neudělal ani nic dobrého.
V nebi budou všichni katolíci. Jak správně poukazuje jeden kazatel. To protože je to jediné pravé náboženství a pokud se tam dostane někdo navzdory tomu, že jím v životě nebyl, tak pozná, že je to pravé náboženství a příjme ho za své. V nebi už nebudou žádné dohady nad úlohou církve, dogmaty či dokonce existencí Boha samého.
Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Matouš 25, 34
Peklo
Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Matouš 25, 41Jestliže nebe je dílem Božího lásky, očistec dílem milosrdenství, pak peklo je dílem spravedlnosti. Mnoho ateistů považuje peklo za příliš kruté a odtržené od reality, ale nemohou být dále od pravdy. Jistě znáte ten pocit vzedmutí, když vidíte v médiích či když sami jste obětí nějaké nespravedlnosti. Někteří lidé tento vnitřní stav ventilují komentáři za co všechno by měli dotyčného pověsit, či který úd uříznout. To vše je takovým vyjádřením pohoršení nad zlem v nás. Uhašením veškeré nespravedlnosti je pak peklo, nebo-li věčné zatracení. Kde každý člověk co žil hlavně pro nepravosti zcela odvyklý věcem Božím, bude odvržen navždy jako nehodný důstojnosti člověka a nezpůsobilý pro setrvání v Boží blízkosti aniž by neublížil sobě ještě více.
Stejně tak hloupým argumentem je, že to není fér, protože nemá člověk žádnou skutečnou volbu. Je to hloupý argument, protože ani zde na světě nejsou všechny volby fér v tomto duchu. Když chcete porušit zákony pozemského soužití mezi lidmi máte tu volbu se proto rozhodnout, ale ponesete důsledky této volby včetně všech trestů. Tato volba není morálně neutrální jako jestli půjdete do kina na popelku, nebo na zlatovlásku. Je to volba mezi veškerým dobrem tj. Bohem a jeho odmítnutím tj. veškerým zlem. Je zcela přiměřené, aby za odmítnutí tohoto nekonečného dobra byl následek, trest, odplata stejně nekonečná. Definitivnost této volby spočívá v tom, že v duchovní realitě mimo čas neexistuje, žádná změna názoru ve smyslu získání nových informací a tudíž nemůže dojít k přehodnocení těchto informací. Z filozofického hlediska, když odmítnete veškeré dobro tak co může těmto lidem a andělům zůstat než to co je peklem, kde není žádného dobra, dle jejich rozhodnutí.
Je nanejvýše spravedlivé, aby pyšní, co nedbali Boha ani druhých, na věky sklízeli plody svého zla, které zasévali nelítostně po světě. Aby Bůh zpečetil jejich životní volby na věčnosti.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co stavěli vlastní cesty k Bohu a zatvrzele odmítali Boží plán spásy prostřednictvím jeho církve věčně bloudili v temnotách.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co sváděli druhé nesli tíhu trestů těch co svedli ke špatnostem.
Můžeme pouze s podivem žasnout nad velikostí a majestátností Boží spravedlnosti.
Stejně jako nesrovnatelná je blaženost a nádhera nebe v porovnání s životem na zemi, stejně tak i peklo je mnohem horší než utrpení a tresty pozemské. Tělesné utrpení má své limity je jenom určitý práh bolesti, které je člověk schopný vnímat. Tyto limity padají se smrtí. Často pod vlivem uměleckých vyobrazení pekla či ďábla a padlých andělů mají lidé zkreslené až dětinské představy o pekle. Zejména v mnoha pohádkách je peklo vyobrazeno naprosto zavádějícím způsobem a démoni jsou reprezentováni polo-dementními čerty. Je to jedna z věcí, která mě nesmírně irituje na této tvorbě pro děti. Démoni a andělé jsou jeden a ten samý typ duchovních bytostí. Andělé jsou duchovní bytosti, a proto nemají žádné tělo. Démoni jsou padlí andělé respektive andělé, kteří se vzepřeli svému stvořiteli. Andělé ať už dobří nebo zlí jsou inteligentnější a mocnější než lidé. Žádný člověk nemůže změřit své síly s andělem a vyhrát, bez Boží pomoci.
Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. 1. Petrův 5, 8
Tento citát z písma poukazuje výmluvně na tento fakt. Neozbrojený člověk nemá proti lvu nejmenší šanci. Ozbrojit se musí proti ďáblovi člověk duchovní zbrojí - milostí - skrze modlitbu a dalšími prostředky jako jsou svátosti. Ten, kdo zůstane neozbrojený, je snadnou kořistí. Není proto žádnou škodolibostí či arogancí poukázat na dobrovolně neozbrojeného člověka uprostřed džungle života, který nedbá Boha, že jeho šance uniknout šelmě jsou pramalé.
Různí okultisté, mágové a jiní hazardéři s vlastním životem se mylně domnívají, že mohou tyto bytosti ovládat. Obdobě různí falešní proroci a vizionáři, kteří komunikují s anděli se dopouštějí fatálního omylu, protože si neuvědomují, že démoni jsou také andělé a nemají žádný problém se vydávat za ty dobré, aby oklamali lidi a přivedli je k záhubě duše. Pokud se nejedná přímo o šarlatány, kteří si vše jenom vymýšlí.
Pro člověka je lépe se vyhnout věčnému zavržení. Je lépe nepromarnit těch pár chvil, spolknout tu lidskou pýchu a usilovat o věčnou blaženost v ráji již teď hned bez odkladů.
2015/02/26
Moderní zcestné filozofie - díl 5. objektivismus a "ctnost sobeckosti"
K tomuto článku mě inspiroval Luboš Zálom, který tuto obludnost propaguje s vehemencí islámského fanatika.
Objektivismus je zdánlivě lepší alternativou k relativismu, protože relativismus odmítá. Avšak odmítá Boha, původce objektivních norem, a podporuje filozofii až ďábelské sebestřednosti a nabubřelosti, když nazývá sobeckost ctností.
Objektivismus přiznává existenci přirozenému zákonu, ale ten podřizuje člověku skrze jeho rozum. Když Bůh respektive původce objektivních norem neexistuje, pak stejně jako humanismus, musí nutně považovat za autoritu interpretující objektivní normy výlučně vědecké poznání. Interpretovat normy či snad sestavovat je na základě aktuálních představ by znamenalo, že dojde k omylům a nesprávným závěrům. Mnohem fatálnějším problémem takového systému je, že nevyplývá žádná povinnost se těchto norem držet.
Zároveň objektivismus zcela popírá existenci zákona zjeveného. Jak jsem psal v předchozím díle o relativismu. Člověk jako komplement ducha a těla podléhá zákonu jak přirozenému tak i zjevenému. Narušení jednoho vede nevyhnutelně ke ztrátě integrity člověka i u druhého.
Právě tímto filozofickým kotrmelcem, postavením objektivní morálky na člověku čistě materiálním, se dostává objektivismus na šikmou plochu, která vážně ohrožuje člověka a jeho štěstí staví do pozice materiální, včetně seberealizace, která je jen jinou formou časného zisku. Proto objektivismus v praxi není nic jiného než zamaskovaný ateistický humanismus okořeněný o dogma čistokrevného kapitalismu a paranoidní obavy z kolektivismu, které jsou reakcí autorky na její dobu.
Autorkou této obludnosti je americká spisovatelka Ayn Rand (původem z Ruska, proto její díla jsou prakticky reakcí na komunistické Rusko). Po přečtení základních faktů o jejím životě a vzorech jméno Fridricha Nietzscheho napovídá, kdo inspiroval odporný a satanský ideál sebestřednosti. Stačí se podívat na její díla a je dobře vidět, že její objektivní morálka prezentovaná v jejích dílech není pranic odlišná od morálky ateistického humanismu. Jeden příklad za všechny porušení manželských slibů je ok. Pokud se člověk zaváže slibem manželské věrnosti, který je součástí uzavření manželství, pak jedná objektivně špatně. Je lhářem. (Není žádným překvapením, že se jedná o sebe-apologetiku v její tvorbě, protože sama měla poměr s ženatým mužem.) Jejím ideálem je člověk, který myslí jenom na sebe a nelituje ničeho. Naivně pak předpokládá, že ve společnosti těchto silných nadlidí se mohou na jejich úspěších svést i ti méně obdaření a nalézt tak své uplatnění.
Je důležité si uvědomit, že svědomí člověka a jeho vnímání přirozeného zákona skrze rozum může být zastíněno nemravným (/hříšným) jednáním a otupěno. (Tím opět zmiňuji onu komplementaritu duchovního a tělesného života.) Proto nemůže být zdrojem a tím pádem výhradním arbitrem objektivních norem sám člověk, který je příliš vratký a podléhá neřestem doby a rozmarům společnosti.
Ani tak nemůže být vědecké poznání zdrojem objektivních norem, protože vědecké poznání dochází změnám a činí omyly. Stojí na lidech a jejich úsilí. Objektivní norma mravů musí být úplná a neměnná. Nemůže dojít k tomu, že náhle se objeví nová norma stavící předchozí skutky do opačného světla. To co bylo v souladu s mravním zákonem se nemůže stát v budoucnosti nesouladem s mravním zákonem. Navíc vědecké poznání nezasahuje oblast mravnosti, ale fyzikálních jevů. Ty však nejsou morálními agenty.
Objektivismus je v protikladu pravdě. Skutečnost je taková, že objektivní morální zákon je dán přirozeným zákonem a zákonem zjeveným (katolická víra). Původcem toho je Bůh a motivem plnění tohoto zákona je láska k Bohu v kombinaci s bázní. Prostřednictvím milostí od Boha tak člověk nesejde (trvale) z cesty dobrého a mravního života i přes mnohá pokušení. Ty nabádají člověka nejen k přestupkům objektivně mravních principů, ale i k jejich ospravedlňování což je mnohem horší. Proti tomuto ospravedlnění je objektivismus zcela bezmocný, protože je postaven na atomizovaném jednotlivci, který spoléhá pouze na své síly. Je to takové morální perpetuum mobile.
V důsledku je objektivismus postavený na rozmarech lidí jenom variací relativismu, která určuje objektivní normu ne na základě rozmarů jednotlivce, ale na základě majoritní síly ve společnosti (většina, bohatý jedinec schopný prosadit svůj názor, apod.), protože popírá existenci nezkorumpovatelného absolutního arbitra morálních norem. Přesto má však objektivismus blíže k ateistickému humanismu, protože popírá Boha a staví na jeho místo člověka.
Objektivismus ve svém propojení s kapitalistickou utopií odmítá morální povinnost charity vůči bližnímu. Správě rozpoznává zcestný výklad společného dobra socialismu, ale místo k návratu ke správné definici existenci tohoto zcela odmítá. Charitu bere jako prostředek, kterým zlo využívá dobroty úspěšných, ale zároveň vylévá s vaničkou i dítě.
Proto zastánci objektivismu budou lidé mladí, zdraví a materiálně zajištění. V praxi pak jeho příznivci se nepokrytě hlásí k myšlenkám osvícenství a humanismu což by mělo být varovným signálem pro každého slušného člověka. Nechceme se vracet ke genocidám a společenskému úpadku éry osvícenství.
V konečném měřítku všech věcí je objektivismus výrazem respektive nářkem těch, kteří mají pocit, že jim ostatní ukrajují z jejich materiálního blahobytu. Jejich schopnosti jsou však od Boha, ale oni veškerou morální povinnost vůči Bohu odmítají. Jistě to mohou, ale když si nakupí poklady zde na zemi nesmí se divit, že po smrti kam si žádný ze svých zisků a produktů nevezmou, je nebude již čekat žádná odměna, ale pouze pláč a skřípění zubů, protože si tu svoji už vybrali zde na zemi.
Stejně tak odmítají jakýkoliv pocit viny za hříchy, kterých se dopustili vůči Bohu a svým bližním. Pouze vlastní ego a pocit uspokojení ze života.
Těmto lidem by mohlo otevřít oči pouze Boží dopuštění, které by srazilo jejich pýchu, aby jejich schopnosti sebe-zajištění byly omezeny v důsledku například nějaké těžké choroby.
Závěrem je třeba adresovat klíčový filozofický omyl Ayn Rand.
I swear by my life and my love of it that I will never live for the sake of another man, nor ask another man to live for mine.
Překlad: Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu po něm žádat, aby žil pro mě.
Klíčovou tezí je, že člověk žije jenom sám pro sebe. Ne, to je omyl. Člověk byl stvořen, aby žil v lásce k Bohu a pro něj. Tato teze Ayn Rand je výrazem jistého egoismu, odtrženého od řádu stvoření, a cynismu, který pokládá lásku za projev sobectví.
Porovnejme to s tím, co řekl Ježíš Kristus.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Jan 15, 13
Objektivismus je zdánlivě lepší alternativou k relativismu, protože relativismus odmítá. Avšak odmítá Boha, původce objektivních norem, a podporuje filozofii až ďábelské sebestřednosti a nabubřelosti, když nazývá sobeckost ctností.
Objektivismus přiznává existenci přirozenému zákonu, ale ten podřizuje člověku skrze jeho rozum. Když Bůh respektive původce objektivních norem neexistuje, pak stejně jako humanismus, musí nutně považovat za autoritu interpretující objektivní normy výlučně vědecké poznání. Interpretovat normy či snad sestavovat je na základě aktuálních představ by znamenalo, že dojde k omylům a nesprávným závěrům. Mnohem fatálnějším problémem takového systému je, že nevyplývá žádná povinnost se těchto norem držet.
Zároveň objektivismus zcela popírá existenci zákona zjeveného. Jak jsem psal v předchozím díle o relativismu. Člověk jako komplement ducha a těla podléhá zákonu jak přirozenému tak i zjevenému. Narušení jednoho vede nevyhnutelně ke ztrátě integrity člověka i u druhého.
Právě tímto filozofickým kotrmelcem, postavením objektivní morálky na člověku čistě materiálním, se dostává objektivismus na šikmou plochu, která vážně ohrožuje člověka a jeho štěstí staví do pozice materiální, včetně seberealizace, která je jen jinou formou časného zisku. Proto objektivismus v praxi není nic jiného než zamaskovaný ateistický humanismus okořeněný o dogma čistokrevného kapitalismu a paranoidní obavy z kolektivismu, které jsou reakcí autorky na její dobu.
Autorkou této obludnosti je americká spisovatelka Ayn Rand (původem z Ruska, proto její díla jsou prakticky reakcí na komunistické Rusko). Po přečtení základních faktů o jejím životě a vzorech jméno Fridricha Nietzscheho napovídá, kdo inspiroval odporný a satanský ideál sebestřednosti. Stačí se podívat na její díla a je dobře vidět, že její objektivní morálka prezentovaná v jejích dílech není pranic odlišná od morálky ateistického humanismu. Jeden příklad za všechny porušení manželských slibů je ok. Pokud se člověk zaváže slibem manželské věrnosti, který je součástí uzavření manželství, pak jedná objektivně špatně. Je lhářem. (Není žádným překvapením, že se jedná o sebe-apologetiku v její tvorbě, protože sama měla poměr s ženatým mužem.) Jejím ideálem je člověk, který myslí jenom na sebe a nelituje ničeho. Naivně pak předpokládá, že ve společnosti těchto silných nadlidí se mohou na jejich úspěších svést i ti méně obdaření a nalézt tak své uplatnění.
 |
| Ayn Rand |
Ani tak nemůže být vědecké poznání zdrojem objektivních norem, protože vědecké poznání dochází změnám a činí omyly. Stojí na lidech a jejich úsilí. Objektivní norma mravů musí být úplná a neměnná. Nemůže dojít k tomu, že náhle se objeví nová norma stavící předchozí skutky do opačného světla. To co bylo v souladu s mravním zákonem se nemůže stát v budoucnosti nesouladem s mravním zákonem. Navíc vědecké poznání nezasahuje oblast mravnosti, ale fyzikálních jevů. Ty však nejsou morálními agenty.
Objektivismus je v protikladu pravdě. Skutečnost je taková, že objektivní morální zákon je dán přirozeným zákonem a zákonem zjeveným (katolická víra). Původcem toho je Bůh a motivem plnění tohoto zákona je láska k Bohu v kombinaci s bázní. Prostřednictvím milostí od Boha tak člověk nesejde (trvale) z cesty dobrého a mravního života i přes mnohá pokušení. Ty nabádají člověka nejen k přestupkům objektivně mravních principů, ale i k jejich ospravedlňování což je mnohem horší. Proti tomuto ospravedlnění je objektivismus zcela bezmocný, protože je postaven na atomizovaném jednotlivci, který spoléhá pouze na své síly. Je to takové morální perpetuum mobile.
V důsledku je objektivismus postavený na rozmarech lidí jenom variací relativismu, která určuje objektivní normu ne na základě rozmarů jednotlivce, ale na základě majoritní síly ve společnosti (většina, bohatý jedinec schopný prosadit svůj názor, apod.), protože popírá existenci nezkorumpovatelného absolutního arbitra morálních norem. Přesto má však objektivismus blíže k ateistickému humanismu, protože popírá Boha a staví na jeho místo člověka.
Objektivismus ve svém propojení s kapitalistickou utopií odmítá morální povinnost charity vůči bližnímu. Správě rozpoznává zcestný výklad společného dobra socialismu, ale místo k návratu ke správné definici existenci tohoto zcela odmítá. Charitu bere jako prostředek, kterým zlo využívá dobroty úspěšných, ale zároveň vylévá s vaničkou i dítě.
Proto zastánci objektivismu budou lidé mladí, zdraví a materiálně zajištění. V praxi pak jeho příznivci se nepokrytě hlásí k myšlenkám osvícenství a humanismu což by mělo být varovným signálem pro každého slušného člověka. Nechceme se vracet ke genocidám a společenskému úpadku éry osvícenství.
V konečném měřítku všech věcí je objektivismus výrazem respektive nářkem těch, kteří mají pocit, že jim ostatní ukrajují z jejich materiálního blahobytu. Jejich schopnosti jsou však od Boha, ale oni veškerou morální povinnost vůči Bohu odmítají. Jistě to mohou, ale když si nakupí poklady zde na zemi nesmí se divit, že po smrti kam si žádný ze svých zisků a produktů nevezmou, je nebude již čekat žádná odměna, ale pouze pláč a skřípění zubů, protože si tu svoji už vybrali zde na zemi.
Stejně tak odmítají jakýkoliv pocit viny za hříchy, kterých se dopustili vůči Bohu a svým bližním. Pouze vlastní ego a pocit uspokojení ze života.
Těmto lidem by mohlo otevřít oči pouze Boží dopuštění, které by srazilo jejich pýchu, aby jejich schopnosti sebe-zajištění byly omezeny v důsledku například nějaké těžké choroby.
Závěrem je třeba adresovat klíčový filozofický omyl Ayn Rand.
I swear by my life and my love of it that I will never live for the sake of another man, nor ask another man to live for mine.
Překlad: Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu po něm žádat, aby žil pro mě.
Klíčovou tezí je, že člověk žije jenom sám pro sebe. Ne, to je omyl. Člověk byl stvořen, aby žil v lásce k Bohu a pro něj. Tato teze Ayn Rand je výrazem jistého egoismu, odtrženého od řádu stvoření, a cynismu, který pokládá lásku za projev sobectví.
Porovnejme to s tím, co řekl Ježíš Kristus.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Jan 15, 13
Proč vadí homosexuální manželství katolíkům
Světský pohled
Spojení muže a ženy v manželství a pro-kreaci, která zajišťuje pokračování lidského rodu. To by mělo být eminentním zájmem každého člověka (bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení). Je s podivem, že velká část lidí naopak podporuje sebevražedný postoj k lidskému rodu rozšiřováním homosexuálního životního stylu do rodin a mezi děti. Homosexualita jako životní styl je zdraví škodlivá - pohlavní nemoci, u mužů perforace konečníku (obecné nebezpečí análního sexu) - a celkově kratší délka života.
Teologický pohled
Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“
Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘?
A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘
takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Matouš 19, 3-6
Katolická církev v této větě vidí definici manželství. Pro katolickou církev je manželství jednou ze svátostí. Proto snaha rozšířit, proti Božímu záměru, manželství je přímým útokem na Boha a na podstatu lidství, protože manželství se dotýká bytostné podstaty samotného stvoření.
Je to akt rebelie vůči Bohu v duchu "non serviam". To lze prakticky považovat za podpis Božího nepřítele za touto snahou. Homosexuální vztahy jsou jedním z hříchů volajícím do nebe po odplatě (další např. vražda), a i proto z teologického hlediska společnost, která takovéto svazky příjme si zaslouží vymazat z existence už zde na tomto světě. Vzpomeňme na oplakávané kultury, které skončily v propadlišti dějin a na města, která byla vymazána z povrchu zemského úplně pro jejich zálibu v homosexuálních radovánkách. Proto každému věřícímu musí vstávat vlasy hrůzou, když se něco takového snaží politická garnitura pod tlakem různých LGBT organizací prosadit v jejich státě.
Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Matouš 28, 18
Zde se dotýkáme bludu sekularismu. Tuto pozici rozšířenou mezi lidmi je víra, že stát nepodléhá a nemusí se rozhodovat v souladu s Božím zákonem.
Tedy protože vše na světě spadá pod Boží vládu a tím pod Boží zákon včetně všech států, království a jejich obyvatel, pak jakýkoliv zákon, který je v rozporu s zákony Božími, je pro věřící neplatným zákonem, kterému se nemohou podřídit. To i za cenu vlastního života. Snaha ustanovit homosexuální svazky a ztotožnit je s manželstvím a tudíž vyžadovat od lidí, aby k nim takto přistupovali je přesně právě takový případ. Nejde však jenom o tuto změnu zákona, ale i o snahu zadními vrátky indoktrinovat děti, zejména ty z rodin lidí nepodporujících tyto snahy, na školách o morálnosti homosexuálních vztahů a dalších jiných nemravností. Toto je mnohem horší, protože zde už se podává jed dětem těchto lidí. Škola se pak stává jako v totalitních režimech komunismu bojištěm, kde se stát snaží zničit opozici tím, že konvertuje potomky těch lidí, které nedokáže přesvědčit ani zastrašit. Pokud by tedy věřící mohli zabránit takovému stavu jistě by to bylo lepší i v obecném smyslu pro celkovou stabilitu společnosti.
Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Marek 9,42
Jistě homosexuální manželství nejsou přelomem ze stavu normálnosti do úpadku. Tento probíhá dlouhodobě. Je to však další zatnutí sekery do existující rány, která způsobuje velký počet rozvodů a nestabilní manželství. Proto argument, že rodina jako nerozlučný svazek muže a ženy je už stejně odepsaná, a proto se nic nestane je špatný. I kdyby se nic nestalo není to posun směrem k nápravě. Upřímně řečeno i kdyby Slovenské referendum dopadlo úspěšně nic by se pravděpodobně nezměnilo. Dokud velká část lidí toto podporuje a dokud zahraniční mocnosti toto podporují prostřednictvím různých dotací či lobovaní.
Z moci a povinnosti svěření Katolické církvi od Boha je její povinností vést lidi a národy ke svatosti, aby opustili nemravnosti a špatnost. To je důvod proč Katolická církev nejen že může, ale musí říkat každému jak má správně žít. Myslím, že to byl svatý Tomáš Akvinský, který řekl, že stát nemůže uzákonit ctnost. Na druhou stranu si myslím, že o to spíše stát nemůže uzákonit neřest.
Spojení muže a ženy v manželství a pro-kreaci, která zajišťuje pokračování lidského rodu. To by mělo být eminentním zájmem každého člověka (bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení). Je s podivem, že velká část lidí naopak podporuje sebevražedný postoj k lidskému rodu rozšiřováním homosexuálního životního stylu do rodin a mezi děti. Homosexualita jako životní styl je zdraví škodlivá - pohlavní nemoci, u mužů perforace konečníku (obecné nebezpečí análního sexu) - a celkově kratší délka života.
Teologický pohled
Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“
Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘?
A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘
takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Matouš 19, 3-6
Je to akt rebelie vůči Bohu v duchu "non serviam". To lze prakticky považovat za podpis Božího nepřítele za touto snahou. Homosexuální vztahy jsou jedním z hříchů volajícím do nebe po odplatě (další např. vražda), a i proto z teologického hlediska společnost, která takovéto svazky příjme si zaslouží vymazat z existence už zde na tomto světě. Vzpomeňme na oplakávané kultury, které skončily v propadlišti dějin a na města, která byla vymazána z povrchu zemského úplně pro jejich zálibu v homosexuálních radovánkách. Proto každému věřícímu musí vstávat vlasy hrůzou, když se něco takového snaží politická garnitura pod tlakem různých LGBT organizací prosadit v jejich státě.
Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Matouš 28, 18
Zde se dotýkáme bludu sekularismu. Tuto pozici rozšířenou mezi lidmi je víra, že stát nepodléhá a nemusí se rozhodovat v souladu s Božím zákonem.
Tedy protože vše na světě spadá pod Boží vládu a tím pod Boží zákon včetně všech států, království a jejich obyvatel, pak jakýkoliv zákon, který je v rozporu s zákony Božími, je pro věřící neplatným zákonem, kterému se nemohou podřídit. To i za cenu vlastního života. Snaha ustanovit homosexuální svazky a ztotožnit je s manželstvím a tudíž vyžadovat od lidí, aby k nim takto přistupovali je přesně právě takový případ. Nejde však jenom o tuto změnu zákona, ale i o snahu zadními vrátky indoktrinovat děti, zejména ty z rodin lidí nepodporujících tyto snahy, na školách o morálnosti homosexuálních vztahů a dalších jiných nemravností. Toto je mnohem horší, protože zde už se podává jed dětem těchto lidí. Škola se pak stává jako v totalitních režimech komunismu bojištěm, kde se stát snaží zničit opozici tím, že konvertuje potomky těch lidí, které nedokáže přesvědčit ani zastrašit. Pokud by tedy věřící mohli zabránit takovému stavu jistě by to bylo lepší i v obecném smyslu pro celkovou stabilitu společnosti.
Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Marek 9,42
Jistě homosexuální manželství nejsou přelomem ze stavu normálnosti do úpadku. Tento probíhá dlouhodobě. Je to však další zatnutí sekery do existující rány, která způsobuje velký počet rozvodů a nestabilní manželství. Proto argument, že rodina jako nerozlučný svazek muže a ženy je už stejně odepsaná, a proto se nic nestane je špatný. I kdyby se nic nestalo není to posun směrem k nápravě. Upřímně řečeno i kdyby Slovenské referendum dopadlo úspěšně nic by se pravděpodobně nezměnilo. Dokud velká část lidí toto podporuje a dokud zahraniční mocnosti toto podporují prostřednictvím různých dotací či lobovaní.
Z moci a povinnosti svěření Katolické církvi od Boha je její povinností vést lidi a národy ke svatosti, aby opustili nemravnosti a špatnost. To je důvod proč Katolická církev nejen že může, ale musí říkat každému jak má správně žít. Myslím, že to byl svatý Tomáš Akvinský, který řekl, že stát nemůže uzákonit ctnost. Na druhou stranu si myslím, že o to spíše stát nemůže uzákonit neřest.
2015/02/22
Moderní zcestné filozofie - díl 4. relativismus, tolerance a falešné ctnosti
Všechno je relativní
Tento díl se zaměřuje na nejzcestnější a nejnebezpečnější filozofii relativismu. Myšlenka relativismu je jedním z nejnebezpečnějších produktů ateistických filozofů (rozuměj diletantů). První věta (Všechno je relativní) je logickou kontradikcí a tím sama sebe vyvrací.
Ústřední tezí této myšlenky přenesené do praxe je, že neexistuje žádné objektivní měřítko morálky či pravdy. Tudíž vše je hodnoceno z hlediska pozorovatele*. V důsledku se tedy jednomu člověku něco jeví jako špatné, jinému se jeví to stejné jako dobré a oba mají pravdu.
Smyslem této myšlenky je bianko šek na páchání ohavností, nemorálností a čehokoliv se člověku zachce s tím, že nikdo mu to nemůže vyčítat, protože z jeho pohledu je to v pořádku. Naštěstí žádný stát se tímto nesmyslem úplně neřídí, protože by to byl naprostý chaos. Ale i tak politici pod nátlakem různých zájmových skupin zaštiťujících se touto myšlenkou hodně posunuli zákony k tomuto chaosu. Ještě markantnější je podvratná činnost těchto zájmových skupin na společnost prostřednictvím propagandy zvláště v médiích zejména televizi.
Tento relativismus je pak filozofickým základem pro to co se dnes v rámci propagandy nazývá tolerancí. Ve skutečnosti je to nesprávné označení pro něco jiného a původní význam slova byl téměř zničen. Napravme tento blud a hovořme o falešné toleranci, protože to je pravý název.
"Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech." Zjevení 3, 16
Tento výrok z úst našeho pána Ježíše Krista zcela jasně ukazuje, že úděl všech lidí s vlažným neutrálním přístupem je věčné zatracení.
Pravá tolerance je smíření se s odlišnými preferencemi druhého vůči svým vlastním, které nejsou objektivně jinak morálně kvalitní. Například pokud vás manželka nebo manžel vytáhne na koncert klasické hudby, kterou k smrti nenávidíte tak zatnete zuby a bude to tolerovat. Pointa je v tom, že koncert klasické hudby není sám o sobě zlem.
Lékem na falešnou toleranci je bratrské napomínání a Boží spravedlnost. Bratrské napomínání má svoje pravidla a principy, kterých by se člověk měl držet, aby nejednal nespravedlivě vůči druhému. Ty popsal sv. Tomáš Akvinský, ale to přesahuje rámec tohoto článku.
Tímto zjeveným zákonem není nic jiného než náboženství přesněji katolická víra.
V obou případech nese člověk plnou zodpovědnost za dodržování před touto nejvyšší autoritou, před Bohem.
Lze také vypozorovat, že přestupky na úrovni zjeveného zákona vedou k narušení integrity jedince i v oblasti plnění přirozeného zákona a naopak. To odpovídá podstatě člověka, který je bytostí materiálně duchovní. Komplementem ducha a těla.
Relativismus je praktickým důsledkem ateismu a agnosticismu. Neustálé posouvání hranic dobra a zla je nebezpečným jevem v současném světě. To může vést k nástupu tyranie a zvěrstev ještě strašnějších než, kterých se lidé dopouštěli v průběhu minulého století. Také vede ke zkresleným představám o povoze zjeveného zákona či vztahu Boha a státu.
Je proto potřeba tuto v pravdě hloupou a zcestnou představu o relativitě morálky odstranit a otočit směřování současné civilizace, která se řítí k své vlastní sebe destrukci.
*Poznámka: Někteří lidé vztahují mylně tuto tezi relativismu filozofického k teorii relativity Alberta Einsteina, ale tyto nemají pranic společného.
Tento díl se zaměřuje na nejzcestnější a nejnebezpečnější filozofii relativismu. Myšlenka relativismu je jedním z nejnebezpečnějších produktů ateistických filozofů (rozuměj diletantů). První věta (Všechno je relativní) je logickou kontradikcí a tím sama sebe vyvrací.
Ústřední tezí této myšlenky přenesené do praxe je, že neexistuje žádné objektivní měřítko morálky či pravdy. Tudíž vše je hodnoceno z hlediska pozorovatele*. V důsledku se tedy jednomu člověku něco jeví jako špatné, jinému se jeví to stejné jako dobré a oba mají pravdu.
Smyslem této myšlenky je bianko šek na páchání ohavností, nemorálností a čehokoliv se člověku zachce s tím, že nikdo mu to nemůže vyčítat, protože z jeho pohledu je to v pořádku. Naštěstí žádný stát se tímto nesmyslem úplně neřídí, protože by to byl naprostý chaos. Ale i tak politici pod nátlakem různých zájmových skupin zaštiťujících se touto myšlenkou hodně posunuli zákony k tomuto chaosu. Ještě markantnější je podvratná činnost těchto zájmových skupin na společnost prostřednictvím propagandy zvláště v médiích zejména televizi.
Tento relativismus je pak filozofickým základem pro to co se dnes v rámci propagandy nazývá tolerancí. Ve skutečnosti je to nesprávné označení pro něco jiného a původní význam slova byl téměř zničen. Napravme tento blud a hovořme o falešné toleranci, protože to je pravý název.
Falešná tolerance
Falešná tolerance je právě postoj, kdy člověk musí mlčet i překonat svůj odpor, a přijmout odlišný postoj jakkoliv nemorální a "tolerovat" toto u lidí. Například pokud třeba nejste nadšení z nemorálního jednání muslimů, pak musíte tento odpor a pohoršení překonat, mlčet a usmívat se na ně. Obdobně tak u zvráceného jednání homosexuálů. Takové jednání je však krajně nemorální a staví jedince do role pasivního podporovatele zla. Pasivní forma podpory zlu je o mnoho horší než aktivní. Dotyčný jedná, alespoň podle svého zvráceného přesvědčení. Naproti tomu pasivní podporovatel je vlažný, lhostejný a nebo někdy jenom zbabělý."Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech." Zjevení 3, 16
Tento výrok z úst našeho pána Ježíše Krista zcela jasně ukazuje, že úděl všech lidí s vlažným neutrálním přístupem je věčné zatracení.
Pravá tolerance je smíření se s odlišnými preferencemi druhého vůči svým vlastním, které nejsou objektivně jinak morálně kvalitní. Například pokud vás manželka nebo manžel vytáhne na koncert klasické hudby, kterou k smrti nenávidíte tak zatnete zuby a bude to tolerovat. Pointa je v tom, že koncert klasické hudby není sám o sobě zlem.
Lékem na falešnou toleranci je bratrské napomínání a Boží spravedlnost. Bratrské napomínání má svoje pravidla a principy, kterých by se člověk měl držet, aby nejednal nespravedlivě vůči druhému. Ty popsal sv. Tomáš Akvinský, ale to přesahuje rámec tohoto článku.
Objektivní morální zákon
Každý člověk se uvědomuje existenci činů, které jsou v rozporu a v souladu s morálním zákonem nezávisle na stavu světa a společnosti. Relativismus popírá existenci tohoto objektivně rozpoznatelného morálního zákona. Z hlediska katolické víry hovoříme o přirozeném zákonu, který je daný řádem světa a je rozpoznatelný z něj samého a nepotřebuje být předán v rámci nějakého hlasu z nebes, ale jeho zákonodárcem a původcem je stvořitel tedy Bůh. Druhým rozměrem morálních zákonů je zákon zjevený explicitně od Boha, který zdokonaluje řád světa nad jeho přirozený řád. Člověk není jenom materiální bytostí podléhající pouze přirozenému zákonu, ale bytostí duchovní podléhající řádu duchovního světa tzv. zjeveného zákona jehož tvůrcem je taktéž Bůh.Tímto zjeveným zákonem není nic jiného než náboženství přesněji katolická víra.
V obou případech nese člověk plnou zodpovědnost za dodržování před touto nejvyšší autoritou, před Bohem.
Lze také vypozorovat, že přestupky na úrovni zjeveného zákona vedou k narušení integrity jedince i v oblasti plnění přirozeného zákona a naopak. To odpovídá podstatě člověka, který je bytostí materiálně duchovní. Komplementem ducha a těla.
Relativismus je praktickým důsledkem ateismu a agnosticismu. Neustálé posouvání hranic dobra a zla je nebezpečným jevem v současném světě. To může vést k nástupu tyranie a zvěrstev ještě strašnějších než, kterých se lidé dopouštěli v průběhu minulého století. Také vede ke zkresleným představám o povoze zjeveného zákona či vztahu Boha a státu.
Je proto potřeba tuto v pravdě hloupou a zcestnou představu o relativitě morálky odstranit a otočit směřování současné civilizace, která se řítí k své vlastní sebe destrukci.
*Poznámka: Někteří lidé vztahují mylně tuto tezi relativismu filozofického k teorii relativity Alberta Einsteina, ale tyto nemají pranic společného.
2015/01/03
Katolická církev a víra 6
Původně se tento díl měl zabývat svátostmi, ale byl jsem inspirovaný dalším útočným článkem, který mě ukázal jiné důležité a zajímavé téma.
Katolická církev, byla založena Ježíšem Kristem jako jeho pokračovatelkou, která vede lidstvo ke spáse. Je také prostředníkem mnohých milostí a to zejména svatostí. Centrem všech svátostí je Eucharistie, fyzicky přítomný Ježíš Kristus v podobě chleba a vína. O tom všem jsem již více méně psal v předchozích částech. Proto i Bůh a víra v něj má úzkou souvislost s katolickou církví.
Právě věřící člověk je nejblíže Bohu, když se spojuje s ním přijímáním Eucharistie. Do kostela se chodí na slavení mše svaté jejíž centrem je Eucharistie. To přibližuje člověka více Bohu, než jakákoliv jiná aktivita a jiné místo na zemi. Proto ti co nepotřebují kostel a hledají všude možně Boha, jen ne tam, žijí ve velkém omylu. Svojí hloupostí a nevědomostní nejen, že odpírají Krista, jedinou cestu do nebe, sami sobě, ale i všem ostatním, kteří těmto jejich hloupým řečem uvěří.
Mše svatá je malý kus nebe na zemi. To je vidět i na architektuře kostela a jeho uměleckých dílech, které lákají některé lidi, ale hlubší smysl jim uniká. Ztráta tohoto uvědomění si tohoto mystéria je vidět na architektuře moderních kostelů, které jsou prosté umělecké nádhery, která měla podtrhnout duchovní rozměr mše svaté.
Díky tajemnému zpřítomnění oběti Krista skrz čas a prostor je mše jediným místem, kde člověk může získat podíl na oběti Božího syna a našeho Pána Ježíše Krista. Pokud paralelou modlitby je telefonní hovor s Bohem, pak účast na mši je návštěvou Boha přímo v jeho domě.
Domnívá se snad někdo, že by byl schopen udržet intimní vztah s někým, s kým se setká pouze párkrát do roka (např. na vánoce)? Když je toto evidentní v mezilidských vztazích, proč se někteří domnívají, že toto neplatí ve vztahu k Bohu. Když i Vaši otravní příbuzní pochopí, že o ně moc nestojíte, když je navštívíte jednou do roka, proč se někteří domnívají, že stejně to nebude chápat i Bůh. Až tedy zaklepete na nebeskou bránu neozve se snad Pán slovy: "Neznám vás, odkud jste!"
Jinou paralelou je hostina. Jak bláznivě působí na hosty v restauraci, kde se podávají ty nejlepší jídla, když do ní přicházejí lidé, kteří si přišli prohlédnout pouze interiér - stoly, zdi. To je případ lidí, kteří přišli do kostela pouze "na čumendu" a pletou si kostel s muzeem či galerií. Dávají přednost podružným věcem před podstatou. Jejich návštěvy kostela jsou z hlediska konečného cíle života pouze ztrátou času.
V poslední době narůstá počet případů znesvěcování chrámu. Zejména různými bláznivými, a také prý dobře placenými za své provokace, feministkami. Co je znesvěcení chrámu? Znesvěcení chrámu je frontální útok na Boha. Je to akt velké neúcty vůči Bohu nebo posvátným ideálům, lidem nebo věcem. Například záměrné poškození chrámu či jeho výbavy. Nebo vykonání obřadu cizích náboženství v prostorech chrámu nebo záměrné vykonávání skandálních (hříšných) skutků v prostoru chrámu. Tresty, které se v současnosti aplikují na takové přečiny jsou spíše symbolické. Pokud se pozastavujete nad konkrétním případem v Rusku, kde tyto ženy dostaly odnětí svobody na několik let, potom si musíte uvědomit, že historicky odpovídajícím trestem za znesvěcení chrámu je smrt. Tím se jeví tento trest jako velmi mírný, zatímco peněžité pokuty v Evropě za podobné akce je spíše výsměchem Bohu a všem věřícím.
Detailní rozebrání svátostí, mše a aktivit spojených s kostelem bude následovat v některém z dalších dílů.
Proč chodíme do kostela?
Většina lidí do kostela nechodí, protože nevěří v Boha. Ale i mnoho lidí, kteří se považují za katolíky do kostela nechodí. Jiní zase chodí pouze jednou či dvakrát do roka. Existuje však i speciální skupina lidí, kteří zamíří do kostela, ale z nesprávných důvodů. Například za uměleckým či kulturním zážitkem. Hlavní problém, na který se chci zaměřit, je souvislost mezi vírou, Bohem a kostelem. Právě nejhorší z možných omylů je představa, že blíže k Bohu má člověk mimo katolický kostel.Katolická církev, byla založena Ježíšem Kristem jako jeho pokračovatelkou, která vede lidstvo ke spáse. Je také prostředníkem mnohých milostí a to zejména svatostí. Centrem všech svátostí je Eucharistie, fyzicky přítomný Ježíš Kristus v podobě chleba a vína. O tom všem jsem již více méně psal v předchozích částech. Proto i Bůh a víra v něj má úzkou souvislost s katolickou církví.
Právě věřící člověk je nejblíže Bohu, když se spojuje s ním přijímáním Eucharistie. Do kostela se chodí na slavení mše svaté jejíž centrem je Eucharistie. To přibližuje člověka více Bohu, než jakákoliv jiná aktivita a jiné místo na zemi. Proto ti co nepotřebují kostel a hledají všude možně Boha, jen ne tam, žijí ve velkém omylu. Svojí hloupostí a nevědomostní nejen, že odpírají Krista, jedinou cestu do nebe, sami sobě, ale i všem ostatním, kteří těmto jejich hloupým řečem uvěří.
Mše svatá je malý kus nebe na zemi. To je vidět i na architektuře kostela a jeho uměleckých dílech, které lákají některé lidi, ale hlubší smysl jim uniká. Ztráta tohoto uvědomění si tohoto mystéria je vidět na architektuře moderních kostelů, které jsou prosté umělecké nádhery, která měla podtrhnout duchovní rozměr mše svaté.
Díky tajemnému zpřítomnění oběti Krista skrz čas a prostor je mše jediným místem, kde člověk může získat podíl na oběti Božího syna a našeho Pána Ježíše Krista. Pokud paralelou modlitby je telefonní hovor s Bohem, pak účast na mši je návštěvou Boha přímo v jeho domě.
Domnívá se snad někdo, že by byl schopen udržet intimní vztah s někým, s kým se setká pouze párkrát do roka (např. na vánoce)? Když je toto evidentní v mezilidských vztazích, proč se někteří domnívají, že toto neplatí ve vztahu k Bohu. Když i Vaši otravní příbuzní pochopí, že o ně moc nestojíte, když je navštívíte jednou do roka, proč se někteří domnívají, že stejně to nebude chápat i Bůh. Až tedy zaklepete na nebeskou bránu neozve se snad Pán slovy: "Neznám vás, odkud jste!"
Jinou paralelou je hostina. Jak bláznivě působí na hosty v restauraci, kde se podávají ty nejlepší jídla, když do ní přicházejí lidé, kteří si přišli prohlédnout pouze interiér - stoly, zdi. To je případ lidí, kteří přišli do kostela pouze "na čumendu" a pletou si kostel s muzeem či galerií. Dávají přednost podružným věcem před podstatou. Jejich návštěvy kostela jsou z hlediska konečného cíle života pouze ztrátou času.
Znesvěcování chrámu
Detailní rozebrání svátostí, mše a aktivit spojených s kostelem bude následovat v některém z dalších dílů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
