Moderní zcestné filozofie - díl 2. Liberalismus

V druhém díle moderních zcestných filozofií se zaměřím na liberalismus. Stejně jako všechny zcestné filozofie současnosti jsou myšlenky liberalismu velice rozšířeny a málokdo se pozastaví nad jejich iracionalitou a škodlivostí.

Liberalismus se zaštiťuje ideou svobody, ale překroucené do podoby anarchie ve které staví jedince jako výsostnou autoritu. Není překvapením, že liberalismus v současné podobě má svoje kořeny v osvícenství. Osvícenství bylo dobou pýchy a nadutosti intelektuálních elit. Přestože dnes se primitivní úvahy těchto intelektuálů jeví směšně, stále existuje mnoho lidí, kteří tyto zjednodušené a vyvrácené představy o fungování světa berou vážně a snaží se je uplatnit v politice.

Prvním filozofickým omylem liberalismu je idea svobody jako nejdůležitější hodnoty. Existuje vyšší hodnota než je svoboda a to je pravda. Pravda je vyšší hodnotou nad svobodou. Historie to dokazuje. Celá řada lidí se raději vzdala svobody ve jménu pravdy a pro pravdu trpěla. Pokud někdo žije ve lži a je obklopen lží pak je mu svoboda k ničemu, protože se nemůže správně rozhodnout. Proto je také západní společnost odsouzena k zániku, protože v ní není pravdy a v konečném důsledku ztratí i svobodu, která  vychází z pravdy. Kde není pravda není ani svoboda. To je ostatně vidět na USA v současnosti kdy vláda stahuje smyčku náboženské svobody a svobody obecně.

Na tomto místě je potřeba říct, že ztělesněním pravdy pro křesťana je osoba Ježíše Krista.

(Jan 14, 6) Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Bez této pravdy, kterou označují křesťané jako pravdu s velkým P, není svobody a zejména svobody od hříchu. Člověk je vystaven svým pudům a stává se karikaturou člověka, zrůdou odsouzenou k věčnému pachtění se za jeho další dávkou (tím nemyslím apriori psychotropní látky) a nesprávné pojetí svobody liberalismu jako "dělej si co chceš, dokud to neškodí druhému" vede člověka k sebe zničení. Protože liberál věří v svobodu, která končí tam kde začíná svoboda druhého, vůbec se ale neptá po smyslu svobody jako takové. Svoboda sama o sobě není cílem a ani nepřináší štěstí, po kterém každý člověk touží. Svoboda je pouze milostí Boží ke zvýšení štěstí člověka. Člověk je šťastnější, protože přijímá pravdu Boží ze své vlastní vůle.

Prvním problémem liberalismu je sebe-destrukce jedince, který ignoruje nejvyšší hodnotu pravdu. Druhým problémem je přihlížení této sebe-destrukce u ostatních. Liberál se nezajímá o blaho druhého člověka, protože automaticky a nesprávně předpokládá, že štěstí dosahuje jeho druh prostřednictvím svobody výlučně a vždy. Proto bude přihlížet dobrovolné sebe destrukci druhého, i třeba přestože je si vědom o nesprávnosti rozhodnutí druhého člověka. Namísto aby učinil vše pro záchranu druhého člověka před zkázou i třeba porušením jeho svobody, protože pravda stojí na svobodou, ponechá druhého napospas omylu. Speciálně pro křesťany tento fakt potvrzuje i písmo svaté, kde Bůh klade zodpovědnost za hřích i na člověka, který neudělal vše co mohl, aby druhého zachránil od hříchu respektive neupozornil ho na pravdu, která se pojí s jeho rozhodnutím. Liberál proto bude přihlížet jak se jeho bližní dobrovolně vydá cestou k propasti a neúčinní nic pro jeho záchranu. Bude lhostejný, protože jeho se to netýká a nic mu do toho není.

Právě proto liberální přístup k právům lidí  je zničující pro jednotlivce a v součtu pro celou společnost. Zde je potřeba z zdůraznit, že právo existuje pouze v rámci přirozenosti věcí a tudíž nelze všelijaký rozmar prezentovat jako právo.

Patrně pro někoho vyvstane otázka co je pravda? Což se vracíme k otázce, kterou již dávno položil Pilát Ježíši, který odpověděl: (Jan 14, 6) Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Víra v tuto pravdu nikoho nezklamala již po více než dva tisíce let.

Katolická církev a víra 3

Tento díl se bude hlouběji zabývat tím co je církev. Respektive jak církev vnímá sama sebe. Je to zcela zásadní problematika, protože je klíčová k pochopení některých ústředních tezí křesťanství.

Mystické tělo Kristovo

Nejlepší a nejpřesnější vyjádření toho co je církev přináší svatý Pavel, který hovoří o mystickém těle Kristovu. Svatý Pavel byl horlivým židem, který se snažil násilnou cestou zastavit první křesťany. Ale pak se stalo něco co zcela převrátilo jeho život:

„Když jsem byl na cestě, králi, spatřil jsem o poledni světlo z nebe, jasnější než slunce. Jeho záře obklopila mne i ty, kdo šli se mnou. Všichni jsme padli na zem a já jsem uslyšel hlas, který ke mně mluvil hebrejsky: ,Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Marně se vzpínáš proti bodcům.‘ Já jsem se zeptal: ,Kdo jsi, Pane?‘ A Pán řekl: ,Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale zvedni se, povstaň. Neboť proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti ještě dám poznat. Budu tě chránit před izraelským národem i před pohany, k nimž tě posílám, abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mně dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.‘“ (Sk 26,13–18)

Saul pronásledoval církev a zabíjel křesťany. V tomto zjevení Ježíš Kristus se ztotožňuje s církví. Neříká proč pronásleduješ církev, a nebo křesťany, ale říká "proč pronásleduješ mě?"

Jako Otec poslal mě, tak i já posílám vás. Jan 20, 21 

V této jednoduché větě je zřetelné toto mystérium, které jednoduše vyjadřuje co je církev a jaké je její poslání. Církev je pokračovatelkou Ježíše a je jeho fyzickou přítomností ve světě, protože Kristus je stále přítomen v církvi a v každém věřícím.

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jan 6, 56

Tento důležitý verš opět vystihuje přítomnost Krista v církvi. Pokud věřící naplňují tato slova, příjímáním konsekrovaného chleba a vína - Eucharistie - během mše svaté, pak je prostřednictvím nich Kristus fyzicky přítomný ve světě a dohromady v jeho církvi, která je jako vinný kmen a její členové jako ratolesti, tvoří mystické tělo Kristovo. Kde každá živá část zároveň obsahuje celek.

Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa! Mt 28, 20

Ježíš Kristus takto naplňuje svůj slib. Ježíš s nám nejen v duchu, ale i fyzicky přítomný ve světě. Jednak prostřednictvím církve jako mystického těla Kristova a v Eucharistii.

Zdobený oltář se svatostánkem - místo, kde je uložena Eucharistie

Církev viditelná a neviditelná

Dalším důležitým pohledem na církev, který lidé obvykle neznají, je, že církev není jenom papež, klérus, řády a 1,8 miliardy věřících. To je pouze jedna třetina církve, respektive jedna ze tří částí na něž lze myšlenkově členy církve rozdělit.

Logické rozdělení církve

Církev vítězná

Církev vítězná je označení pro členy církve, kteří zemřeli ve stavu milosti posvěcující tj. ve stavu čisté duše a mohli vstoupit do ráje. Po smrti samozřejmě nepřestávají být členy církve. Členům církve, o který se ví, že dosáhli spásy, se říká světci. Označení vítězná je z toho důvodu, že dosáhli vítězství - hlavního cíle a smyslu života - věčný život v blaženosti u Boha. Protože členové církve vítězné jsou stále součástí mystického těla, jsou stále živí s celou církví a přimlouvají* se u Boha za ostatní členy církve, kteří ještě stále nedosáhli spásy.

Církev trpcí

Toto označení je pro členy církve, kteří již zemřeli, ale jejich duše nebyli dostatečně čisté a musí projít očistcem než budou moci rozšířit řady církve vítězné. Za ně se pak přimlouvají věřící z církve bojující a získávají pro ně zkrácení doby pobytu v očistci.

Církev bojující

Někteří také používají označení putující. Ale já osobně preferuji označení bojující (Church Militant), protože to více vystihuje druh života členů církve uvnitř této části církve. Do této části patří právě všichni členové církve zde na zemi. Tato část církve svádí boj se zlem na světě. Jedná se o duchovní boj, i když někteří věřící jsou fyzicky pronásledování a likvidováni v některých částech světa. Boj začíná především v každém člověku, který usiluje dosažení svatostí a konečného cíle spásy. To vyžaduje velké úsilí, protože právě zde na tomto světě se rozhoduje o věčnosti a nic není rozhodnuto.

Katolická církev je svatá

Katolická církev chápe sama sebe jako svatou. Je to logické pokud se zváží to co jsem již řekl. Není to pro svatost ani zásluhy jejích členů, ale pro svatost Ježíše Krista, toho který ji oživuje a posvěcuje.

Mimo církev není spása

Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jan 14, 6

Jestliže katolická církev přináší duchovní a fyzickou přítomnost Ježíše Krista jako jediná na světě, pak není žádná jiná církev či náboženské uskupení, která by mohla vést ke spáse. Přestože Bůh není omezen katolickou církví, on sám si přeje, aby všichni byli členy mystického těla Kristova. Zde je potřeba zdůraznit, že církev a mystické tělo je katolická církev - přesněji ti co jsou v tzv. milosti posvěcující. Je to fyzické uskupení. Není to žádný neviditelný duchovní kolektiv jak se mylně domnívají někteří protestanti. Protože sám Ježíš Kristus podmiňuje podíl na věčném životě přijímáním eucharistie nelze být křesťanem mimo církev. Tvrzení, že k pravé víře nepotřebuje člověk církev je zásadní omyl mnoha lidí. Odmítnout církev znamená odmítnout Krista. Útočit na církev znamená útočit na Krista.

Poslání církve

Jako Otec poslal mě, tak i já posílám vás. Jan 20, 21 
Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Mat 5,14
A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Mat 5,15

Tato slova přímo z úst Ježíše Krista jsou zcela v protikladu s pojetím víry jako soukromé záležitosti. Je to svaté poslání církve poučovat lidstvo a bojovat proti zlu ve společnosti bez ohledu na vyznaní ostatních. Církev je proto trnem v oku všech, co si libují ve špatnosti, neřesti a všemu zlu v temnotách. Proto od lidí žijících v hříchu lze pozorovat až násilné výpady proti církvi a některé jakoby posedl sám Satan, jenom při vyřčení slov nějak souvisejících z církví a vírou je toto naplňuje hnusem a velkým hněvem.

Ještě jednou zpátky k úvodním citátu z písma k poslání církve. Hlavním posláním církve je, stejné poslání jako pána Ježíše, spása duší. Jednoduše řečeno, aby se lidé dostali do nebe. K tomu úkolu ji byla svěřena veškerá potřebná autorita a prostředky - svátosti. Využití těchto prostředků je naprosto nezbytné k dosažení spásy. Přestože k uvědomění si existence Boha nepotřebujete církev, ke spáse ano.

Pokud jste pozorně dočetli až sem, tak teď už víte proč ten, kdo považuje církev za spolek zahrádkářů, firmu a nebo nástroj k ovládání lidí je ve velkém omylu. Všechny tyto věci odhalují krásu církve a velikost Božské prozřetelnosti, která má tu moc použít i takovéhoto prostředku tvořeného lidmi.

The One True Faith - Katolická církev včera, dnes a navždy stejná (Anglicky)

This program is from ChurchMilitant.TV

* Ti co nechápou nebo neznají co je církev vítězná mylně považují úctu ke světcům za modloslužbu nebo polyteismus. Světci jsou hrdinové víry, protože projevili velkou víru inspirující ostatní členy církve bojující a inspirují je nadále. Světci jsou stále živi a přimlouvají se za své bratry v církvi bojující stejně jako zde na zemi.

Zahozený hlas

"Klidně bych je i podpořil, ale byl by to zahozený hlas. Neviděl jsem průzkum, který by pro ně signalizoval překročení pětiprocentní hranice"

Vždy před volbami někdo přichází s hloupou myšlenkou zahozeného hlasu. Protože už nemůžu poslouchat tento nesmysl, je načase napsat článek, který jednou provždy objasňuje, proč je tento výrok hloupý. Pokud nedáte hlas straně, která je vám nejbližší jsou pouze dvě možnosti

1. dám hlas jiné straně (u které je šance na překonání hranice pro vstup do parlamentu)

Tím, že dám hlas jiné straně, aktivně poškodím stranu, která je mi nejblíže, protože získá o ten hlas méně. Obvykle je mezi voliči více takových to myslitelů, a proto lze prakticky škodu očekávat mnohem větší. Co se tím snažím získat? Obvykle se snaží minimalizovat zlo tím, že podpořím nějakou stranu abych oslabil jinou stranu. Jenomže princip minimalizace zla nastupuje pouze ve chvíli kdy není už jiné možnosti. Tak tomu ale v tomto případě není, protože nic nebrání volbě strany, která je mi nejbližší.

2. nepůjdu volit - nedám hlas nikomu, protože moje strana nemá šanci

Pokud nedám hlas mojí straně je to jako kdybych dal hlas všem ostatním stranám, protože moje strana určitě nedostane jeden můj hlas a zároveň se zvýší váha všech hlasů. Ztracený hlas ale zvýšení váhy nevyrovná a strana je tak poškozena. Prakticky je toto rozhodnutí mnohem horší než pokud bych volil jednu jinou konkrétní stranu a tím alespoň snížil vliv nějaké jiné strany, kterou v žádném případě nechci.

Komu tím prospějete?

S myšlenkou zahozeného hlasu přicházejí právě strany, které očekávají dostatečný počet hlasů a zároveň očekávají, že jste natolik hloupí abyste jim přidali i ten svůj a nebo alespoň oslabili jejich protivníka tj. stranu, kterou jste původně chtěli volit. Ať už jim dáte ten hlas aktivně a nebo pasivně - nepůjdete volit výsledek je pro ně stejný.

Pokud se touto hloupou myšlenkou ztraceného hlasu řídí více lidí je to právě vaše vina, že se vaše strana nedostala do parlamentu. Je to rezignace před bojem, kdy malá šance na vítězství byla ztracena díky tomu, že jste to prostě vzdali ještě před začátkem. Nikdy nevíte jestli ten váš jeden hlas zrovna není ten poslední, který chybí k úspěchu, a proto je důležité nerezignovat a jít volit. Hlas se neztratí a pokud ho dáte té "nejlepší" straně, bez ohledu na volební průzkumy, můžete mít svědomí čisté, protože jste dali hlas té správné straně.

Moderní zcestné filozofie - díl 1. Sekularismus

Jednou z velmi rozšířených ideí je filozofie sekularismu. Chci se na tuto filozofii nebo přesněji ideologii  zaměřit jednak pro její škodlivost a aktuálnost, protože tento princip je více či méně aplikován ve všech západních státech.

Základní principy a teze

Sekularismus ve své čistokrevné podobě je nástroj k odstranění křesťanských principů z politiky a veřejného života. V tomto směru se vyhranil jeden z průkopníků sekularismu britský novinář a spisovatel  George Jacob Holyoake (1817-1906),  který dal dohromady termín sekularismus. Někteří ateističtí intelektuálové se uchylují k argumentaci, že sekularismus vznikl v křesťanském zázemí, aby zabránil sporům mezi různými křesťanskými vyznáními. I kdyby to byla pravda, o čemž silně pochybuji, nic to nemění na faktu, že už v době Gorge Holyoake se sekularismus vyhranil výslovně proti křesťanství. Zvýrazněná část citátu značí větu ve které označil křesťanství za plné výmyslů.

George Jacob Holyoake:
Secularism is not an argument against Christianity, it is one independent of it. It does not question the pretensions of Christianity; it advances others. Secularism does not say there is no light or guidance elsewhere, but maintains that there is light and guidance in secular truth, whose conditions and sanctions exist independently, and act forever. Secular knowledge is manifestly that kind of knowledge which is founded in this life, which relates to the conduct of this life, conduces to the welfare of this life, and is capable of being tested by the experience of this life.

Nyní si podrobně rozebereme celé toto prohlášení.

Sekularismus není argumentem proti křesťanství, je to argument na něj nezávislý.

Už první věta obsahuje omyl, protože neexistuje nic co by nepodléhalo Boží vládě.

(Sekularismus) Nezpochybňuje výmysly křesťanství, ale podporuje jiné.

V druhé větě popírá autor přímo první, když se vymezuje vůči křesťanství a nazývá je výmyslem. Navíc díky jeho mizerné stylistice věty říká, že podporuje jiné výmysly.

Sekularismus neříká, že není světlo nebo vedení jinde, ale zastává, že světlo a vedení je v sekulárních pravdách, jejichž podmínky a postihy existují nezávisle a jednají navždy.

V této větě definuje jakési sekulární pravdy velmi vágním způsobem a nejsou podepřeny ničím. Kde se tyto pravdy vzali a kdo je určuje a hlavně kdo zaručuje jejich věčnou platnost.

Sekulární poznání je očividně ten druh poznání, který lze nalézt v tomto životě, který se vztahuje na vedení tohoto života a vede k blahobytu v tomto životě a je možné ho testovat zkušeností tohoto života.

To je poznání ryze materialistické nenáboženské, bezbožné tj. ateistické. Pokud si spojíme dvě a dvě, vidíme jakési věčné pravdy založené na tomto světě (matérii) což jsou klíčové teze ateismu.

Není tedy překvapením že největšími obhájci a hlasateli sekularismu jsou právě ateisté.

K faktu, že sekularismus je ideologií, která ustanovuje ateismus jako náboženství veřejných institucí lze dojít i z principů a tezí současného sekularismu.

Sekularismus v současném světě

Sekularismus stále přežívá, přestože ve své čistokrevné podobě nikdy a nikde dlouho nevydržel. Bohužel všude tam, kde sekularismus zavládl nastali hrůzy srovnatelné s nacistickým vyvražďováním židů. V současnosti státy aplikují zředěnou verzi sekularismu. Tento stav je ale stavem rozporu. Problémem je to, že sekularismus nelze aplikovat polovičatě. Dochází k postupnému utahovaní smyčky. Křesťanské symboly jsou odstraňovány z veřejných prostorů, kde byly vždy přítomny a společnost se snaží vytlačit veškeré projevy víry do soukromé sféry.

Společnost (ateisté/sekularisté) vytlačuje náboženství z veřejné prostoru a nahrazují ho náboženským vakuem. Pokud tedy není ve veřejném prostoru žádné náboženství stává se veřejný prostor absencí víry tj. ateistickým prostorem. Absence víry je definice ateismu, kterou sami ateisté používají.

Největší lží, kterou mnoho příslušníků církví/náboženství přijalo je, že sekularismus je pro ně prospěšný. Je to psychologický trik apelující na absolutní svobodu. Trik spočívá v tom, že lidé nesprávně předpokládají, že odstranění sekularismu vede k teokracii. Tento předpoklad má další rozměr a to je falešná ochrana před statusem druhořadého občana, kterému je odebrána svoboda přesvědčení. Jsou tedy postaveni před volbu mezi dvěma zly, u nichž předpokládají, že sekularismus je menším zlem.

Ještě je potřeba zmínit a také zdůraznit, že sekularismus je některými představiteli katolické církve mylně zaměňován za oddělení církevní hierarchie od státní.

Ve skutečnosti sekularismus nechrání společnost před rozdělením na vládnoucí ideologickou skupinu a podřízenou ideologickou skupinu, naopak ze své podstaty vytváří rozdělení občanů před zákonem na společensky privilegované a společensky podřízené. Je to právě zablokování a systematické potírání veškerých projevů víry a naopak prosazování náboženského vakua na veřejnosti a ve společnosti, které podporuje jedno přesvědčení a dává mu roli řídit a směřovat veřejný život a zároveň zakazuje to stejné všem ostatním přesvědčením. Nenáboženské přesvědčení (ateismus) je tedy určující a povolený ve veřejném prostoru a naopak všem náboženským přesvědčením je vyhrazen velmi úzký osobní a neveřejný prostor. Tento úzký prostor je zatím "chráněn" samotným sekularismem, ale již principiálně je to status druhořadé kategorie. Tato "ochrana" ale může být kdykoliv zrušena, pokud se sekularismus radikalizuje. Tato "ochrana" v mírném pojetí sekularismu je spíše ochranným mechanismem vládnoucí ideologie sekularismu před jiným přesvědčením, pokud se pozdvihne vlna odporu z řad občanů druhé kategorie.

Je několik důvodů proč se myšlenka sekularismu stále drží. Prvním důvodem je, že slouží jako nástroj k ustanovení ateismu jako státního náboženství. Druhým důvodem je, že sekularismus podporuje další ideologie podporující uvolněnou morálku. To umožňuje lidem dávat průchod svým nejnižším pudům a zároveň tyto materialistické požitky legalizovat v zákonech a ve společenském smýšlení. To je hlavní a skutečná motivace pro vznik sekularismu. Ustanovení ateistického morálního systému do veřejného života.
Sekulární státy mají zakotveny mechanismy inkvizice, která řeší přestupky proti sekularismu respektive ateismu. Každý kdo se prohřeší proti této ideologii je pak společensky zlikvidován díky těmto obraným mechanismům.

Každý inteligentní a poctivý člověk musí sekularismus odmítnout, už jen pro jeho vratkou konstrukci a zjevné logické rozpory. Pro historické zkušenosti se sekularismem a zvěrstva, která byla důsledkem věrné aplikace sekulárních principů, je potřeba sekularismus zařadit k ideologiím jako je nacismus a komunismus.

Pokud nebude současný trend změněn, v budoucnosti se bude v západních státech napětí mezi sekularismem (maskovaným ateismem) a náboženstvími vyostřovat. Obě strany se budou radikalizovat. To může vést k násilnostem a dokonce až k občanské válce.