Diablo 3 třetí dojmy z plné verze - inferno

Více než rok starý nepublikovaný článek, který už není poplatný současné verzi hry, ale spíše pro zajímavost.

Po zhruba asi 74 hodinách jsem dosáhl level 60 s Wizardem a dokončil obtížnost hell a započal první akt poslední obtížnosti inferno. V posledním aktu jsem si koupil v AH pro Wizarda o něco lepší hůlku místo 330DPS asi 800DPS a zvýšil tak celkové DPS postavy z 6k na 15k DPS. Myslím že dolní hranice pro inferno je tak 10k DPS, ale je to můj odhad po zkušenostech z hraní prvního aktu.

Wizard 60 - Inferno Act 1

Na infernu už končí veškerá sranda a mobové mají v ACT 1 inferno čtyři affixy. Affixy postupně rostou s obtížností a objevují se nové schopnosti. Například schopnost, kterou jsem nezmínil minule, protože jsem na ni narazil prvně až po publikování příspěvku, immortal minions. Je to mob podobný se zeleným štítem, ale tento je žlutý a způsobuje, že skupina je nesmrtelná a zranitelný je pouze její boss. Je to nepříjemný affix, ale pro Wizarda ne až tolik, protože nahodíte venom hydru na bosse a chvíli pobíháte kolem. Pokud je boss zničen celá skupina okamžitě umírá. Ale abych se vrátil k affixům a mobům na inferno. Vzhledem k tomu, že každý mob nebo elitka jich má tolik se na inferno stává, že narazíte na kombinaci, která je pro vaši postavu neporazitelná. Navíc na infernu mají nepřátelé mnohem více životů a obrovské damge.

Můj pro Wizarda oblíbený mortar, myšleno ironicky, tak vídám mnohem častěji než bych chtěl. Nelepší strategie pro boj s mortarem je naopak utíkat směrem k mobům, ale ne vždy to jde obzvláště na inferno. Velmi nepříjemným je také damage reflect, který vrací poškození.

Skeltonking na inferno pokořen

U Skelton kinga jsem zemřel jen jednou vlastní blbostí, protože mě připadal strašně slabý proti mému wizardovi a chtěl jsem ho už dorazit svým útokem blades na blízko, ale rozmáchl se palicí a jednou ranou mě zabil a to i přes vylepšený Diamod skin. Na druhý pokus jsem byl už opatrnější a bez problémů jsem ho zničil. Nemůžu si pomoct, ale diamod skin mi na inferno připadá jako velmi málo účinný a nelze se na něj spoléhat tolik jako na nižších obtížnostech.

... a dál už jsem nepokračoval a k Diablu 3 jsem se vrátil až po roce, abych zjistil, že hra je úplně překopaná a jak to dopadlo o tom napíšu příště.

Vztah křesťanství a islámu

S teroristickým útokem ve Francii se zase objevila různá srovnání Islámu a křesťanství z řad lidí jejichž chápání byť jednoho je omezené. Stejně tak historie, kterou mají zkreslenou romány a protikatolickou propagandou 18. a 19. století.

Křesťanství založil sám Ježíš. Učedníci šířili křesťanství do celého světa (např. sv. Tomáš o něm víme, že přinesl křesťanství do Indie.) Termín křesťanství a katolická církev vymyslel sv. Ignác z Antiochie. Křesťanství tedy pochází ze starověku. I přes drakonické zacházení zůstalo ještě tisíce let po pádu římské říše, která byla pro svoji zpustlost vymazána z existence.

Křesťané na území Římské říše (v oblasti středozemního moře) přenesli a rozšířili svoji kulturu do dalších pohanských (barbarských) oblastí. Šíření křesťanství neprobíhalo vojensky jak se mnozí pod vlivem propagandy domnívají. Klíčovým prvek šíření víry byla misijní činnost. Tu vykonávali kněží, řeholníci. Misijní činnost spočívala v slovním šíření evangelií, konáním zázraků (např. léčení nemocných, znamení ukazující pravost katolické víry), pomocí sociální - péče o chudé, nemocné, vzdělávání. Kdyby se víra šířila ohněm a mečem jak lživě podsouvají různí anti-křesťanští jedinci, pak by bratři ze Soluně Cyril a Metoděj do Čech přitáhli s početnou armádou.

Křesťané respektive katolíci také vybudovali systém universit, pro rozvoj intelektuálního aspektu duchovního života a poznání principů stvořeného světa. Proto mezi prvními obory university byla teologie. Nad kterou dnešní ateisté ohrnují nos, přestože nikdy ani o ní prstem nezavadili jak dokazují jejich směšné teze z této oblasti, kam nevyhnutelně zabrousí při svých anti-teistických výpadech. Ve své nadutosti nedokáží ocenit tuto královnu věd, protože se zabývá stvořitelem a jeho záměry.

Příchod Islámu
Podle aktuálních poznatků spojených s tisíciletí zkušeností teologie je zakladatelem islámu pravděpodobně jeden z padlých andělů tj. démonů. Ten předstírajíc anděla Gabriela se zjevoval Mohamedovi, kterého také trýznil, jak se můžeme dozvědět podle samotných slov Mohameda, který popisuje jak ho anděl rdousil. Někteří proti-islámští učenci spekulují o tom, že Mohamed vytvořil toto náboženství sám na základě jeho kontaktů s židy a křesťanskými heretickými sektami. Já si to nemyslím. Je to vidět na smyslnosti kolem níž se točí představa muslimského nebe jako ráje pro pijany, smilníky a pedofilní devianty.

Z hlediska historie už od počátku je vidět jak Mohamed aplikuje princip účel světí prostředky. Nejprve mírumilovná nabídka a když to nepomůže hrubá síla. Lze také vypozorovat že Mohamed nebyl žádný asketa a přivlastnil si velké množství majetku a žen. Jeho následovníci v tomto duchu pokračovali a na těchto principech vybudovali celou kulturu.

Už v samotných osobách, které jsou zakladateli a vzory těchto dvou náboženství je fundamentální rozdíl. To se projevuje i v pohledu na Boha, teologii. Islámská teologie postrádá jakýkoliv solidní filozofický základ a proto se západnímu smýšlení jeví jako dětinská.

Už od počátku je křesťanství na černé listině islámu. Korán a Mohamed příkře odsuzuje křesťanství jako falešné náboženství. Nenechte se zmást zdvořilostními frázemi obsaženými kolem těchto odsudků. Prakticky pak islám obsadil kolébku křesťanství oblast středomoří (sev. Afrika, již. Evropa). To vedlo až ke sjednocení Evropských států v rámci křížových výprav s cílem zabránit postupu islámu a osvobodit okupovaná posvátná místa křesťanství.

Přestože povrchně se jeví pro svoji monoteistickou náturu tato náboženství podobně při hlubším pohledu je vidět, že jsou v mnoha ohledech protichůdná. Jakékoliv snahy o soužití těchto dvou jsou pouze umělé a neudržitelné.

Za úvahu by stálo se podívat na vztah mezi islámem a ateismem (respektive jeho přidruženými ideologiemi), který je stejně jako islám extrémním protipólem křesťanství, ale v opačném směru.

Katolická církev a víra 7

Tento díl je další z řady odboček, které musím udělat, protože jsem byl inspirován nějakou hloupostí vyřčenou člověkem nevzdělaným v otázkách katolické víry. Tentokrát to bude o věčnosti respektive "nebe" a "peklo", protože hodně lidí těmto věcem nerozumí.

Podstatou nebe a pekla jsou dva komplementární atributy Boha, které jsou zmíněny v Písmu svatém.

Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Žalm 145,17
Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje. Žalm 145,20

Pro některé je tato komplementarita těžko pochopitelná. Zvláště protože v současnosti se neúměrně zdůrazňuje mezi křesťany Boží milosrdenství.

Z hlediska katolické víry ukážu chápání posmrtného života a lidského údělu na čtyřech posledních věcech. To protože jsou to konečné a nevyhnutelné události, na rozdíl od všeho ostatního co časem pomine. Jsou to smrt, soud, nebe a peklo.

Umělecké ztvárnění: smrt (střed dole), soud (střed nahoře), nebe (vlevo) a peklo (vpravo)

Smrt

Je to realita a objektivní fakt, který nemůže nikdo popřít, že všichni zemřou. Rozjímání nad posledními čtyřmi věcmi, kam smrt patří, staví lidský život do jiné perspektivy. Jak řekl jeden dobrý kněz při svém plamenném kázání. Do hrobu si nic nevezmete - žádný majetek, peníze, ani tituly, světské uznání, nic. Smrt je následkem prvotního hříchu. Po smrti duše člověka stane před soudem Božím. Bez ohledu na to zda existenci posmrtného života věří či ne.

Soud

Často se hovoří o posledním soudu na konci světa, ale jak správně říká jeden kazatel, váš osobní konec světa nastane se smrtí. Boží soud je naprosto odlišný od soudů světských. Boží soud vynáší rozsudek nad životem a tím pádem stavem duše v okamžiku smrti. Protože nikdo neví kdy zemře, musí být člověk neustále připraven stanout před tímto soudem s čistým štítem. Tento soud se nedá oklamat, ani podplatit, ani se nějak z toho "vykecat". Jak řekl jeden kněz, který prožil klinickou smrt: "Jediné co jsem mohl, bylo se vším souhlasit, protože to byla naprostá pravda.", když ho Bůh odsoudil k věčnému zatracení, protože nekonal dobře své poslání kněze. Nakonec dostal šanci se vrátit na přímluvu matky Boží Marie. Ne každý má však takové štěstí.

Nebe

Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ 1. Korintským 2, 9

Teď už bych mohl skončit, protože tento citát z písma je vše vysvětlující. Podívejme se pozorněji co je nebe nebo také ráj. Nebe je Božím darem těm co ho milují. Ti co ho milují jsou světci a nebo jsou na cestě ke svatosti. Často se také hovoří o blaženém patření, protože v ráji lidé vidí Boha. Zde je důležité poznamenat, že nebe nejsou baculatí andělíčkové létající mezi obláčky. Jinými slovy člověk nesmí zaměňovat realitu něčeho co nám není zcela známé za umělecké ztvárnění. Stejně tak nebe není prostým pokračováním tohoto života. Či nějakým materialistickým rájem, jak ho prezentuje falešně islám. Žádný harém, řeky chlastu, apod.

Dostat se do ráje je nesmírně obtížné a zároveň jednoduché. Jednoduché, protože jsou to jednoduché skutky a obtížné, protože člověk je zatížen náklonností k hříchu, k lenivosti a věcem pomíjejícím.
Zvláště lidé mimo církev a ateisté si představují, že dostat se do nebe nemůže být tak těžké, stačí být "dobrým" člověkem a i v tomto ohledu trpí lidé blahosklonným postojem, že jsou dobří. To je omyl. Být dobrým není vůbec jednoduché a odolat všem pokušením, kterými se nás snaží získat ďábel pro peklo, je bez Boží pomoci doslova nemožné. Právě lidé mimo katolickou církev, která jako jediná studnice božích milostí, je nedocenitelným zdrojem Boží pomoci. Jak přímo milostí ve svátostech, teorií v jejích naukách o Bohu a i praktickým poznáním v životě a spisech nespočtu světců.

Ó, jak pošetilé je tento zdroj přehlížet. Dovede si představit člověka, který tlačí své auto, které nemá už palivo a tu uvidí benzinovou stanici, ale on zakroutí hlavou a tlačí auto po cestě dál. Jistě ti co to vidí musejí nevěřícně kroutit hlavou nad tímto šílenstvím. Přesto ateisté a lidé "věřící" v něco nad námi jednají přesně takto. Jak daleko tento člověk dokáže tlačit své auto než to vzdá, než podlehne únavě a zastaví se?
Obvykle také tito "dobří" lidé, kteří nepotřebují pro morálku, Boží zákon, podporují či se dopouštějí morálních poklesků nad nimiž se vůbec nepozastaví jako nad něčím špatným. To že někdo není vrahem či zlodějem v plném slova smyslu ho nečiní disponovaným pro nebe. Zvláště u nás, kde do jazyka českého proniklo automaticky používané a rouhavé provolávání "Ježíš, Maria". Lži, kdy je v pořádku podvádět ve škole, v práci. Nenávidět druhé a přát jim smrt. Pohrdat vírou, církví a obětí Krista. Milovat jenom sebe a vyhýbat se manželství, a přitom žít pod jednou střechou jako manželé. Můžete ještě tvrdit s vážnou tváří, že jste dobří, že jste na dobré cestě ke svatosti?
Dále být světcem neznamená nedělat nic špatného, podle přísloví kdo nic nedělá nic nezkazí. Znamená to i konat dobré věci. Proto neudělat nic špatného není ještě dobrou vizitkou člověka pokud neudělal ani nic dobrého.

V nebi budou všichni katolíci. Jak správně poukazuje jeden kazatel. To protože je to jediné pravé náboženství a pokud se tam dostane někdo navzdory tomu, že jím v životě nebyl, tak pozná, že je to pravé náboženství a příjme ho za své. V nebi už nebudou žádné dohady nad úlohou církve, dogmaty či dokonce existencí Boha samého.

Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Matouš 25, 34

Peklo

Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Matouš 25, 41

Jestliže nebe je dílem Božího lásky, očistec dílem milosrdenství, pak peklo je dílem spravedlnosti. Mnoho ateistů považuje peklo za příliš kruté a odtržené od reality, ale nemohou být dále od pravdy. Jistě znáte ten pocit vzedmutí, když vidíte v médiích či když sami jste obětí nějaké nespravedlnosti. Někteří lidé tento vnitřní stav ventilují komentáři za co všechno by měli dotyčného pověsit, či který úd uříznout. To vše je takovým vyjádřením pohoršení nad zlem v nás. Uhašením veškeré nespravedlnosti je pak peklo, nebo-li věčné zatracení. Kde každý člověk co žil hlavně pro nepravosti zcela odvyklý věcem Božím, bude odvržen navždy jako nehodný důstojnosti člověka a nezpůsobilý pro setrvání v Boží blízkosti aniž by neublížil sobě ještě více.

Stejně tak hloupým argumentem je, že to není fér, protože nemá člověk žádnou skutečnou volbu. Je to hloupý argument, protože ani zde na světě nejsou všechny volby fér v tomto duchu. Když chcete porušit zákony pozemského soužití mezi lidmi máte tu volbu se proto rozhodnout, ale ponesete důsledky této volby včetně všech trestů. Tato volba není morálně neutrální jako jestli půjdete do kina na popelku, nebo na zlatovlásku. Je to volba mezi veškerým dobrem tj. Bohem a jeho odmítnutím tj. veškerým zlem. Je zcela přiměřené, aby za odmítnutí tohoto nekonečného dobra byl následek, trest, odplata stejně nekonečná. Definitivnost této volby spočívá v tom, že v duchovní realitě mimo čas neexistuje, žádná změna názoru ve smyslu získání nových informací a tudíž nemůže dojít k přehodnocení těchto informací. Z filozofického hlediska, když odmítnete veškeré dobro tak co může těmto lidem a andělům zůstat než to co je peklem, kde není žádného dobra, dle jejich rozhodnutí.

Je nanejvýše spravedlivé, aby pyšní, co nedbali Boha ani druhých, na věky sklízeli plody svého zla, které zasévali nelítostně po světě. Aby Bůh zpečetil jejich životní volby na věčnosti.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co stavěli vlastní cesty k Bohu a zatvrzele odmítali Boží plán spásy prostřednictvím jeho církve věčně bloudili v temnotách.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co sváděli druhé nesli tíhu trestů těch co svedli ke špatnostem.

Můžeme pouze s podivem žasnout nad velikostí a majestátností Boží spravedlnosti.

Stejně jako nesrovnatelná je blaženost a nádhera nebe v porovnání s životem na zemi, stejně tak i peklo je mnohem horší než utrpení a tresty pozemské. Tělesné utrpení má své limity je jenom určitý práh bolesti, které je člověk schopný vnímat. Tyto limity padají se smrtí. Často pod vlivem uměleckých vyobrazení pekla či ďábla a padlých andělů mají lidé zkreslené až dětinské představy o pekle. Zejména v mnoha pohádkách je peklo vyobrazeno naprosto zavádějícím způsobem a démoni jsou reprezentováni polo-dementními čerty. Je to jedna z věcí, která mě nesmírně irituje na této tvorbě pro děti. Démoni a andělé jsou jeden a ten samý typ duchovních bytostí. Andělé jsou duchovní bytosti, a proto nemají žádné tělo. Démoni jsou padlí andělé respektive andělé, kteří se vzepřeli svému stvořiteli. Andělé ať už dobří nebo zlí jsou inteligentnější a mocnější než lidé. Žádný člověk nemůže změřit své síly s andělem a vyhrát, bez Boží pomoci.

Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. 1. Petrův 5, 8

Tento citát z písma poukazuje výmluvně na tento fakt. Neozbrojený člověk nemá proti lvu nejmenší šanci. Ozbrojit se musí proti ďáblovi člověk duchovní zbrojí - milostí - skrze modlitbu a dalšími prostředky jako jsou svátosti. Ten, kdo zůstane neozbrojený, je snadnou kořistí. Není proto žádnou škodolibostí či arogancí poukázat na dobrovolně neozbrojeného člověka uprostřed džungle života, který nedbá Boha, že jeho šance uniknout šelmě jsou pramalé.

Různí okultisté, mágové a jiní hazardéři s vlastním životem se mylně domnívají, že mohou tyto bytosti ovládat. Obdobě různí falešní proroci a vizionáři, kteří komunikují s anděli se dopouštějí fatálního omylu, protože si neuvědomují, že démoni jsou také andělé a nemají žádný problém se vydávat za ty dobré, aby oklamali lidi a přivedli je k záhubě duše. Pokud se nejedná přímo o šarlatány, kteří si vše jenom vymýšlí.

Pro člověka je lépe se vyhnout věčnému zavržení. Je lépe nepromarnit těch pár chvil, spolknout tu lidskou pýchu a usilovat o věčnou blaženost v ráji již teď hned bez odkladů.

Moderní zcestné filozofie - díl 5. objektivismus a "ctnost sobeckosti"

K tomuto článku mě inspiroval Luboš Zálom, který tuto obludnost propaguje s vehemencí islámského fanatika.

Objektivismus je zdánlivě lepší alternativou k relativismu, protože relativismus odmítá. Avšak odmítá Boha, původce objektivních norem, a podporuje filozofii až ďábelské sebestřednosti a nabubřelosti, když nazývá sobeckost ctností.

Objektivismus přiznává existenci přirozenému zákonu, ale ten podřizuje člověku skrze jeho rozum. Když Bůh respektive původce objektivních norem neexistuje, pak stejně jako humanismus, musí nutně považovat za autoritu interpretující objektivní normy výlučně vědecké poznání. Interpretovat normy či snad sestavovat je na základě aktuálních představ by znamenalo, že dojde k omylům a nesprávným závěrům. Mnohem fatálnějším problémem takového systému je, že nevyplývá žádná povinnost se těchto norem držet.
Zároveň objektivismus zcela popírá existenci zákona zjeveného. Jak jsem psal v předchozím díle o relativismu. Člověk jako komplement ducha a těla podléhá zákonu jak přirozenému tak i zjevenému. Narušení jednoho vede nevyhnutelně ke ztrátě integrity člověka i u druhého.
Právě tímto filozofickým kotrmelcem, postavením objektivní morálky na člověku čistě materiálním, se dostává objektivismus na šikmou plochu, která vážně ohrožuje člověka a jeho štěstí staví do pozice materiální, včetně seberealizace, která je jen jinou formou časného zisku. Proto objektivismus v praxi není nic jiného než zamaskovaný ateistický humanismus okořeněný o dogma čistokrevného kapitalismu a paranoidní obavy z kolektivismu, které jsou reakcí autorky na její dobu.

Autorkou této obludnosti je americká spisovatelka Ayn Rand (původem z Ruska, proto její díla jsou prakticky reakcí na komunistické Rusko). Po přečtení základních faktů o jejím životě a vzorech jméno Fridricha Nietzscheho napovídá, kdo inspiroval odporný a satanský ideál sebestřednosti. Stačí se podívat na její díla a je dobře vidět, že její objektivní morálka prezentovaná v jejích dílech není pranic odlišná od morálky ateistického humanismu. Jeden příklad za všechny porušení manželských slibů je ok. Pokud se člověk zaváže slibem manželské věrnosti, který je součástí uzavření manželství, pak jedná objektivně špatně. Je lhářem. (Není žádným překvapením, že se jedná o sebe-apologetiku v její tvorbě, protože sama měla poměr s ženatým mužem.) Jejím ideálem je člověk, který myslí jenom na sebe a nelituje ničeho. Naivně pak předpokládá, že ve společnosti těchto silných nadlidí se mohou na jejich úspěších svést i ti méně obdaření a nalézt tak své uplatnění.

Ayn Rand

Je důležité si uvědomit, že svědomí člověka a jeho vnímání přirozeného zákona skrze rozum může být zastíněno nemravným (/hříšným) jednáním a otupěno. (Tím opět zmiňuji onu komplementaritu duchovního a tělesného života.) Proto nemůže být zdrojem a tím pádem výhradním arbitrem objektivních norem sám člověk, který je příliš vratký a podléhá neřestem doby a rozmarům společnosti.
Ani tak nemůže být vědecké poznání zdrojem objektivních norem, protože vědecké poznání dochází změnám a činí omyly. Stojí na lidech a jejich úsilí. Objektivní norma mravů musí být úplná a neměnná. Nemůže dojít k tomu, že náhle se objeví nová norma stavící předchozí skutky do opačného světla. To co bylo v souladu s mravním zákonem se nemůže stát v budoucnosti nesouladem s mravním zákonem. Navíc vědecké poznání nezasahuje oblast mravnosti, ale fyzikálních jevů. Ty však nejsou morálními agenty.

Objektivismus je v protikladu pravdě. Skutečnost je taková, že objektivní morální zákon je dán přirozeným zákonem a zákonem zjeveným (katolická víra). Původcem toho je Bůh a motivem plnění tohoto zákona je láska k Bohu v kombinaci s bázní. Prostřednictvím milostí od Boha tak člověk nesejde (trvale) z cesty dobrého a mravního života i přes mnohá pokušení. Ty nabádají člověka nejen k přestupkům objektivně mravních principů, ale i k jejich ospravedlňování což je mnohem horší. Proti tomuto ospravedlnění je objektivismus zcela bezmocný, protože je postaven na atomizovaném jednotlivci, který spoléhá pouze na své síly. Je to takové morální perpetuum mobile.
V důsledku je objektivismus postavený na rozmarech lidí jenom variací relativismu, která určuje objektivní normu ne na základě rozmarů jednotlivce, ale na základě majoritní síly ve společnosti (většina, bohatý jedinec schopný prosadit svůj názor, apod.), protože popírá existenci nezkorumpovatelného absolutního arbitra morálních norem. Přesto má však objektivismus blíže k ateistickému humanismu, protože popírá Boha a staví na jeho místo člověka.

Objektivismus ve svém propojení s kapitalistickou utopií odmítá morální povinnost charity vůči bližnímu. Správě rozpoznává zcestný výklad společného dobra socialismu, ale místo k návratu ke správné definici existenci tohoto zcela odmítá. Charitu bere jako prostředek, kterým zlo využívá dobroty úspěšných, ale zároveň vylévá s vaničkou i dítě.

Proto zastánci objektivismu budou lidé mladí, zdraví a materiálně zajištění. V praxi pak jeho příznivci se nepokrytě hlásí k myšlenkám osvícenství a humanismu což by mělo být varovným signálem pro každého slušného člověka. Nechceme se vracet ke genocidám a společenskému úpadku éry osvícenství.
V konečném měřítku všech věcí je objektivismus výrazem respektive nářkem těch, kteří mají pocit, že jim ostatní ukrajují z jejich materiálního blahobytu. Jejich schopnosti jsou však od Boha, ale oni veškerou morální povinnost vůči Bohu odmítají. Jistě to mohou, ale když si nakupí poklady zde na zemi nesmí se divit, že po smrti kam si žádný ze svých zisků a produktů nevezmou, je nebude již čekat žádná odměna, ale pouze pláč a skřípění zubů, protože si tu svoji už vybrali zde na zemi.
Stejně tak odmítají jakýkoliv pocit viny za hříchy, kterých se dopustili vůči Bohu a svým bližním. Pouze vlastní ego a pocit uspokojení ze života.

Těmto lidem by mohlo otevřít oči pouze Boží dopuštění, které by srazilo jejich pýchu, aby jejich schopnosti sebe-zajištění byly omezeny v důsledku například nějaké těžké choroby.

Závěrem je třeba adresovat klíčový filozofický omyl Ayn Rand.

I swear by my life and my love of it that I will never live for the sake of another man, nor ask another man to live for mine.

Překlad: Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu po něm žádat, aby žil pro mě.

Klíčovou tezí je, že člověk žije jenom sám pro sebe. Ne, to je omyl. Člověk byl stvořen, aby žil v lásce k Bohu a pro něj. Tato teze Ayn Rand je výrazem jistého egoismu, odtrženého od řádu stvoření, a cynismu, který pokládá lásku za projev sobectví.

Porovnejme to s tím, co řekl Ježíš Kristus.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Jan 15, 13