Katolická církev a víra 7

Tento díl je další z řady odboček, které musím udělat, protože jsem byl inspirován nějakou hloupostí vyřčenou člověkem nevzdělaným v otázkách katolické víry. Tentokrát to bude o věčnosti respektive "nebe" a "peklo", protože hodně lidí těmto věcem nerozumí.

Podstatou nebe a pekla jsou dva komplementární atributy Boha, které jsou zmíněny v Písmu svatém.

Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Žalm 145,17
Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje. Žalm 145,20

Pro některé je tato komplementarita těžko pochopitelná. Zvláště protože v současnosti se neúměrně zdůrazňuje mezi křesťany Boží milosrdenství.

Z hlediska katolické víry ukážu chápání posmrtného života a lidského údělu na čtyřech posledních věcech. To protože jsou to konečné a nevyhnutelné události, na rozdíl od všeho ostatního co časem pomine. Jsou to smrt, soud, nebe a peklo.

Umělecké ztvárnění: smrt (střed dole), soud (střed nahoře), nebe (vlevo) a peklo (vpravo)

Smrt

Je to realita a objektivní fakt, který nemůže nikdo popřít, že všichni zemřou. Rozjímání nad posledními čtyřmi věcmi, kam smrt patří, staví lidský život do jiné perspektivy. Jak řekl jeden dobrý kněz při svém plamenném kázání. Do hrobu si nic nevezmete - žádný majetek, peníze, ani tituly, světské uznání, nic. Smrt je následkem prvotního hříchu. Po smrti duše člověka stane před soudem Božím. Bez ohledu na to zda existenci posmrtného života věří či ne.

Soud

Často se hovoří o posledním soudu na konci světa, ale jak správně říká jeden kazatel, váš osobní konec světa nastane se smrtí. Boží soud je naprosto odlišný od soudů světských. Boží soud vynáší rozsudek nad životem a tím pádem stavem duše v okamžiku smrti. Protože nikdo neví kdy zemře, musí být člověk neustále připraven stanout před tímto soudem s čistým štítem. Tento soud se nedá oklamat, ani podplatit, ani se nějak z toho "vykecat". Jak řekl jeden kněz, který prožil klinickou smrt: "Jediné co jsem mohl, bylo se vším souhlasit, protože to byla naprostá pravda.", když ho Bůh odsoudil k věčnému zatracení, protože nekonal dobře své poslání kněze. Nakonec dostal šanci se vrátit na přímluvu matky Boží Marie. Ne každý má však takové štěstí.

Nebe

Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ 1. Korintským 2, 9

Teď už bych mohl skončit, protože tento citát z písma je vše vysvětlující. Podívejme se pozorněji co je nebe nebo také ráj. Nebe je Božím darem těm co ho milují. Ti co ho milují jsou světci a nebo jsou na cestě ke svatosti. Často se také hovoří o blaženém patření, protože v ráji lidé vidí Boha. Zde je důležité poznamenat, že nebe nejsou baculatí andělíčkové létající mezi obláčky. Jinými slovy člověk nesmí zaměňovat realitu něčeho co nám není zcela známé za umělecké ztvárnění. Stejně tak nebe není prostým pokračováním tohoto života. Či nějakým materialistickým rájem, jak ho prezentuje falešně islám. Žádný harém, řeky chlastu, apod.

Dostat se do ráje je nesmírně obtížné a zároveň jednoduché. Jednoduché, protože jsou to jednoduché skutky a obtížné, protože člověk je zatížen náklonností k hříchu, k lenivosti a věcem pomíjejícím.
Zvláště lidé mimo církev a ateisté si představují, že dostat se do nebe nemůže být tak těžké, stačí být "dobrým" člověkem a i v tomto ohledu trpí lidé blahosklonným postojem, že jsou dobří. To je omyl. Být dobrým není vůbec jednoduché a odolat všem pokušením, kterými se nás snaží získat ďábel pro peklo, je bez Boží pomoci doslova nemožné. Právě lidé mimo katolickou církev, která jako jediná studnice božích milostí, je nedocenitelným zdrojem Boží pomoci. Jak přímo milostí ve svátostech, teorií v jejích naukách o Bohu a i praktickým poznáním v životě a spisech nespočtu světců.

Ó, jak pošetilé je tento zdroj přehlížet. Dovede si představit člověka, který tlačí své auto, které nemá už palivo a tu uvidí benzinovou stanici, ale on zakroutí hlavou a tlačí auto po cestě dál. Jistě ti co to vidí musejí nevěřícně kroutit hlavou nad tímto šílenstvím. Přesto ateisté a lidé "věřící" v něco nad námi jednají přesně takto. Jak daleko tento člověk dokáže tlačit své auto než to vzdá, než podlehne únavě a zastaví se?
Obvykle také tito "dobří" lidé, kteří nepotřebují pro morálku, Boží zákon, podporují či se dopouštějí morálních poklesků nad nimiž se vůbec nepozastaví jako nad něčím špatným. To že někdo není vrahem či zlodějem v plném slova smyslu ho nečiní disponovaným pro nebe. Zvláště u nás, kde do jazyka českého proniklo automaticky používané a rouhavé provolávání "Ježíš, Maria". Lži, kdy je v pořádku podvádět ve škole, v práci. Nenávidět druhé a přát jim smrt. Pohrdat vírou, církví a obětí Krista. Milovat jenom sebe a vyhýbat se manželství, a přitom žít pod jednou střechou jako manželé. Můžete ještě tvrdit s vážnou tváří, že jste dobří, že jste na dobré cestě ke svatosti?
Dále být světcem neznamená nedělat nic špatného, podle přísloví kdo nic nedělá nic nezkazí. Znamená to i konat dobré věci. Proto neudělat nic špatného není ještě dobrou vizitkou člověka pokud neudělal ani nic dobrého.

V nebi budou všichni katolíci. Jak správně poukazuje jeden kazatel. To protože je to jediné pravé náboženství a pokud se tam dostane někdo navzdory tomu, že jím v životě nebyl, tak pozná, že je to pravé náboženství a příjme ho za své. V nebi už nebudou žádné dohady nad úlohou církve, dogmaty či dokonce existencí Boha samého.

Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Matouš 25, 34

Peklo

Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Matouš 25, 41

Jestliže nebe je dílem Božího lásky, očistec dílem milosrdenství, pak peklo je dílem spravedlnosti. Mnoho ateistů považuje peklo za příliš kruté a odtržené od reality, ale nemohou být dále od pravdy. Jistě znáte ten pocit vzedmutí, když vidíte v médiích či když sami jste obětí nějaké nespravedlnosti. Někteří lidé tento vnitřní stav ventilují komentáři za co všechno by měli dotyčného pověsit, či který úd uříznout. To vše je takovým vyjádřením pohoršení nad zlem v nás. Uhašením veškeré nespravedlnosti je pak peklo, nebo-li věčné zatracení. Kde každý člověk co žil hlavně pro nepravosti zcela odvyklý věcem Božím, bude odvržen navždy jako nehodný důstojnosti člověka a nezpůsobilý pro setrvání v Boží blízkosti aniž by neublížil sobě ještě více.

Stejně tak hloupým argumentem je, že to není fér, protože nemá člověk žádnou skutečnou volbu. Je to hloupý argument, protože ani zde na světě nejsou všechny volby fér v tomto duchu. Když chcete porušit zákony pozemského soužití mezi lidmi máte tu volbu se proto rozhodnout, ale ponesete důsledky této volby včetně všech trestů. Tato volba není morálně neutrální jako jestli půjdete do kina na popelku, nebo na zlatovlásku. Je to volba mezi veškerým dobrem tj. Bohem a jeho odmítnutím tj. veškerým zlem. Je zcela přiměřené, aby za odmítnutí tohoto nekonečného dobra byl následek, trest, odplata stejně nekonečná. Definitivnost této volby spočívá v tom, že v duchovní realitě mimo čas neexistuje, žádná změna názoru ve smyslu získání nových informací a tudíž nemůže dojít k přehodnocení těchto informací. Z filozofického hlediska, když odmítnete veškeré dobro tak co může těmto lidem a andělům zůstat než to co je peklem, kde není žádného dobra, dle jejich rozhodnutí.

Je nanejvýše spravedlivé, aby pyšní, co nedbali Boha ani druhých, na věky sklízeli plody svého zla, které zasévali nelítostně po světě. Aby Bůh zpečetil jejich životní volby na věčnosti.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co stavěli vlastní cesty k Bohu a zatvrzele odmítali Boží plán spásy prostřednictvím jeho církve věčně bloudili v temnotách.
Je nanejvýše spravedlivé, aby ti co sváděli druhé nesli tíhu trestů těch co svedli ke špatnostem.

Můžeme pouze s podivem žasnout nad velikostí a majestátností Boží spravedlnosti.

Stejně jako nesrovnatelná je blaženost a nádhera nebe v porovnání s životem na zemi, stejně tak i peklo je mnohem horší než utrpení a tresty pozemské. Tělesné utrpení má své limity je jenom určitý práh bolesti, které je člověk schopný vnímat. Tyto limity padají se smrtí. Často pod vlivem uměleckých vyobrazení pekla či ďábla a padlých andělů mají lidé zkreslené až dětinské představy o pekle. Zejména v mnoha pohádkách je peklo vyobrazeno naprosto zavádějícím způsobem a démoni jsou reprezentováni polo-dementními čerty. Je to jedna z věcí, která mě nesmírně irituje na této tvorbě pro děti. Démoni a andělé jsou jeden a ten samý typ duchovních bytostí. Andělé jsou duchovní bytosti, a proto nemají žádné tělo. Démoni jsou padlí andělé respektive andělé, kteří se vzepřeli svému stvořiteli. Andělé ať už dobří nebo zlí jsou inteligentnější a mocnější než lidé. Žádný člověk nemůže změřit své síly s andělem a vyhrát, bez Boží pomoci.

Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. 1. Petrův 5, 8

Tento citát z písma poukazuje výmluvně na tento fakt. Neozbrojený člověk nemá proti lvu nejmenší šanci. Ozbrojit se musí proti ďáblovi člověk duchovní zbrojí - milostí - skrze modlitbu a dalšími prostředky jako jsou svátosti. Ten, kdo zůstane neozbrojený, je snadnou kořistí. Není proto žádnou škodolibostí či arogancí poukázat na dobrovolně neozbrojeného člověka uprostřed džungle života, který nedbá Boha, že jeho šance uniknout šelmě jsou pramalé.

Různí okultisté, mágové a jiní hazardéři s vlastním životem se mylně domnívají, že mohou tyto bytosti ovládat. Obdobě různí falešní proroci a vizionáři, kteří komunikují s anděli se dopouštějí fatálního omylu, protože si neuvědomují, že démoni jsou také andělé a nemají žádný problém se vydávat za ty dobré, aby oklamali lidi a přivedli je k záhubě duše. Pokud se nejedná přímo o šarlatány, kteří si vše jenom vymýšlí.

Pro člověka je lépe se vyhnout věčnému zavržení. Je lépe nepromarnit těch pár chvil, spolknout tu lidskou pýchu a usilovat o věčnou blaženost v ráji již teď hned bez odkladů.