日本語(Japonština)

Tento článek je určen pro ty, co nikdy nepřišli do styku s tímto jazykem. Cílem je čtenáři objasnit základní aspekty tohoto zajímavého jazyka.

Nejprve k samotnému názvu „japonština“. Je tomu zde jako třeba u angličtiny, pro mluvící tímto jazykem je to „english“ a pro němce je němčina zase „Deutsch“. Pro japonce je japonština „nihongo“ (Japonsko v japonštině „nihon“ nebo „nippon“). Statisticky je japonština na devátém místě, v pořadí podle počtu lidí mluvících tímto jazykem, (kolem 120 miliónu lidí). Jenom pro zajímavost, je to o něco více než německy mluvících.

Snad každý ví, že japonština používá zvláštní systém písma. V tomto odstavci se tudíž zaměřím na japonský systém písma, který je nejsložitější na světě. Existují systémy přepisu japonštiny do latinky pro studijní a vědecké účely (obecně pro všechny jazyky nepoužívající latinku tzv. romanizace). Nejznámějším je „Hepburnův romanizační systém“* .Dnešní japonština využívá čtyři soustavy písma. První jsou arabské číslice (0 1 … 9), které se používají v obchodu, matematice,datum,čas, atd. Dalším systémem písma je abeceda „hiragana“ její primární funkcí je přiřazení nejmenším fonetickým jednotkám písemný ekvivalent. Z naše pohledu jsou to jednoduché struktury: samohláska („a“ „e“ „i“ „o“ „u“ ), souhláska+samohláska („ka“ „ki“ „hi“ „ho“ apod.), souhláska+polo-samohláska+samohláska („kyu“ „čo“ „šu“ „nya“), /N/ (ん), /Q/ (っ). Pomocí této abecedy lze tedy napsat každé japonské slovo, tak jak zní tj. foneticky. V praxi se tato abeceda používá zejména pro psaní předpon a koncovek slov, psaní částic ale někdy i celých slov. Co do celkového počtu znaků je o něco větší než naše abeceda.

hiragana


„katakana“ je třetí abecedou a je to zjednodušeně řečeno jiný způsob zápisu „hiragany“. Tato abeceda se používá nečastěji pro fonetický přepis cizích slov a někdy také pro zdůraznění něčeho v textu, názvu (my latinku používající použijeme VELKÁ PÍSMENA).

katakana


Poslední a největší soustavou jsou ideogramy** (znaky) převzaté z čínštiny před staletími tzv. „kandži“. Používají se pro psaní podstatných jmen, kořenů sloves, přídavných jmen a psaní vlastních jmen. Bohužel oba jazyky jsou velmi odlišné. Zatím co v čínštině slabika = slovo = znak pro japonštinu to neplatí a slovo je tvořeno z více slabik. Vzniká tedy zdánlivý chaos, protože každý znak má více možných čtení, dva způsoby a více. První je použit v případě, že znak je sám o sobě slovem a druhý pokud je částí slova z více znaků. K tomu všemu se navíc oba jazyky liší přízvukem, ačkoliv mají oba intonační přízvuk (přízvuk je dán polohou hlasu). Existuje oficiální základní japonská sada znaků (1945 znaků), ale celkový počet je mnohem vyšší. Při samotném psaní každý z japonských (a čínských) znaků představuje samostatnou grafickou jednotku, která vyplňuje pomyslnou čtvercovou plochu .Každý znak se píše podle přesných pravidel tzv. tahy. Celý text potom může se psát stejně jako v češtině (vodorovně z leva doprava) a nebo tradičně (vertikálně zprava doleva). Mezi jednotlivými znaky (slovy) se nedělají mezery. Význam některých znaků lze poměrně snadno rozpoznat i bez znalosti japonštiny. Př: 木 je „strom“ a 林 jsou „háj“ a 森 stromy tvoří „les“, překvapivé že.

A Proč tak složitě?
Má to také své výhody a praktické stránky, kromě toho že jde o tradici. „Jaké výhody?“, ptá se asi většina z vás. Uvedu na příkladech máme slovo „kandži“ (かんじ). Pokud bych napsal toto slovo takto samotné a pouze v hiraganě, poté nemůžu říci co znamená. Může znamenat „čínský znak“ nebo „pocit“ a nebo „koordinátor“. Jiné slovo „kawa“ je ještě rozmanitější. Problémem je totiž nepřeberné množství tzv. homonym tj. slova stejně znějící, ale naprosto jiného významu. Za použití znaků převzatých z čínštiny se získají tři jinak napsaná slova (zde jsou 漢字 感じ 幹事), která se čtou stejně (liší se pouze přízvukem).

ukázka "kandži"


Teď bych se přesunul k mluvené podobě japonštiny. Japonština má metronomické tempo, takže základní struktury (v písemné formě „hiragana“ nebo „katakana“) zmíněné v předchozím odstavci se vyslovují stejně dlouze tj. po stejný časový úsek. Př: „a“ „ka“ se vysloví za stejný čas. Samozřejmě ve výslovnosti platí, jak už to tak bývá, že české „a“ se nerovná japonské „a“, atd. Největší rozdíl je ve výslovnosti „r“ (tj. „ra“ „ri“ „ru“ „re“ „ro“) prakticky se může poslechově jevit jako něco mezi „R“ a „L“ nebo pro nás čechy špatně vyslovované „R“. Pro zajímavost při přepisu cizích slov do japonštiny je písmeno „L“ nahrazeno japonským „R“ (míněno kombinace „r“+samohláska). Přízvuk je na rozdíl od českého jazyka (angličtiny,němčiny) dán polohou („výškou“) hlasu a v japonštině jsou to dvě polohy „vysoká“ a „nízká“. Proti tomu čínština má mnohem více různých poloh hlasu a v romanizaci se pak značí číslem. Kromě toho japonština hojně využivá něco co se nazývá "zvukový symbolismus".
To znamená třeba slova napodobující ("mimikující") skutečné zvuky, ale i jinak smyslově
zachytitelné jevy a doknce i duševní rozpoložení. Nebo také slova stejného významu lišící se dojmem, kterým působí (jsou tvořena zdvojením, nebo použítím nazální souhlásky respektive velární souhlásky).


Na závěr něco o gramatice. Japonština patří tzv. aglutinačním jazykům, tj. k jazykům které mají bohatě rozvinutý systém slovesných tvarů; gramatické vztahy se vyjadřují pomocí nesamostatných částic (partikulí). Pořádek ve větě je velmi hrubě řečeno typu SOV (Subjekt, Objekt, Sloveso). Pro srovnání angličtina je SVO (Subjekt, Sloveso, Objekt). Japonština používá pouze dva časy tj. minulý a neminulý a existují pouze dvě nepravidelná slovesa. Množné číslo neexistuje. Pokud je potřeba lze vyjádřit určením množství: „Vidím 2 strom“. Pokud neznám množství lze vyjádřit "že tam ještě něco je" pomocí koncovky. Zájmena „On“ a „Ona“ tak jak je známe byla zavlečena zahraniční (rozuměj nejaponskou) literaturou. Často se ale používá vlastní jméno osoby, povolání místo zájmena. To byla ta radostnější část a teď je neřadě trocha složitosti. Naproti tomu existuje více zájmen „já“ a „ty“ (tj. 1. a 2. osoba), některé z nich používají pouze muži a jiné zase ženy a jsou také různě zdvořilé/nezdvořilé. V japonštině totiž existují obraty a slova specifické pro muže a jiné pro ženy. V japonštině jsou dva druhy přídavných jmen z nichž jeden se časuje (,ale zase pravidelně).Velkou kapitolou samu pro sebe je zdvořilost. V japonštině je zdvořilá mluva resp. zdvořilost vůči osobě nebo osobám, ke kterým mluvím, velmi důležitá a není závislá pouze na formálnosti a neformálnosti mluvy. Dokonce existují zdvořilostní tvary slov.

Obtížnost je relativní pojem, ale jedno vím jistě: „Učit se japonštinu je zábavné.“
～日本語を習うのは面白いです。～


Komentáře:
* Hepburnův romanizační systém je uzpůsoben pro anglicky mluvící, a proto se v Čechách používá také jeho modifikace uzpůsobená českému jazyku.
**ideogram – obsahuje v sobě ještě informaci navíc tj. „o čem se mluví/píše“ na rozdíl od písmene, které samo o sobě nemusí vůbec nic znamenat.
Nehraji si na žádného super odborníka, a proto prosím o případné (slušné) upozornění na případné faktické chyby.