Katolická církev a víra 6

Původně se tento díl měl zabývat svátostmi, ale byl jsem inspirovaný dalším útočným článkem, který mě ukázal jiné důležité a zajímavé téma.

Proč chodíme do kostela?

Většina lidí do kostela nechodí, protože nevěří v Boha. Ale i mnoho lidí, kteří se považují za katolíky do kostela nechodí. Jiní zase chodí pouze jednou či dvakrát do roka. Existuje však i speciální skupina lidí, kteří zamíří do kostela, ale z nesprávných důvodů. Například za uměleckým či kulturním zážitkem. Hlavní problém, na který se chci zaměřit, je souvislost mezi vírou, Bohem a kostelem. Právě nejhorší z možných omylů je představa, že blíže k Bohu má člověk mimo katolický kostel.

Katolická církev, byla založena Ježíšem Kristem jako jeho pokračovatelkou, která vede lidstvo ke spáse. Je také prostředníkem mnohých milostí a to zejména svatostí. Centrem všech svátostí je Eucharistie, fyzicky přítomný Ježíš Kristus v podobě chleba a vína. O tom všem jsem již více méně psal v předchozích částech. Proto i Bůh a víra v něj má úzkou souvislost s katolickou církví.

Právě věřící člověk je nejblíže Bohu, když se spojuje s ním přijímáním Eucharistie. Do kostela se chodí na slavení mše svaté jejíž centrem je Eucharistie. To přibližuje člověka více Bohu, než jakákoliv jiná aktivita a jiné místo na zemi. Proto ti co nepotřebují kostel a hledají všude možně Boha, jen ne tam, žijí ve velkém omylu. Svojí hloupostí a nevědomostní nejen, že odpírají Krista, jedinou cestu do nebe, sami sobě, ale i všem ostatním, kteří těmto jejich hloupým řečem uvěří.

Mše svatá je malý kus nebe na zemi. To je vidět i na architektuře kostela a jeho uměleckých dílech, které lákají některé lidi, ale hlubší smysl jim uniká. Ztráta tohoto uvědomění si tohoto mystéria je vidět na architektuře moderních kostelů, které jsou prosté umělecké nádhery, která měla podtrhnout duchovní rozměr mše svaté.
Díky tajemnému zpřítomnění oběti Krista skrz čas a prostor je mše jediným místem, kde člověk může získat podíl na oběti Božího syna a našeho Pána Ježíše Krista. Pokud paralelou modlitby je telefonní hovor s Bohem, pak účast na mši je návštěvou Boha přímo v jeho domě.

Domnívá se snad někdo, že by byl schopen udržet intimní vztah s někým, s kým se setká pouze párkrát do roka (např. na vánoce)? Když je toto evidentní v mezilidských vztazích, proč se někteří domnívají, že toto neplatí ve vztahu k Bohu. Když i Vaši otravní příbuzní pochopí, že o ně moc nestojíte, když je navštívíte jednou do roka, proč se někteří domnívají, že stejně to nebude chápat i Bůh. Až tedy zaklepete na nebeskou bránu neozve se snad Pán slovy: "Neznám vás, odkud jste!"

Jinou paralelou je hostina. Jak bláznivě působí na hosty v restauraci, kde se podávají ty nejlepší jídla, když do ní přicházejí lidé, kteří si přišli prohlédnout pouze interiér - stoly, zdi. To je případ lidí, kteří přišli do kostela pouze "na čumendu" a pletou si kostel s muzeem či galerií. Dávají přednost podružným věcem před podstatou. Jejich návštěvy kostela jsou z hlediska konečného cíle života pouze ztrátou času.

Znesvěcování chrámu

V poslední době narůstá počet případů znesvěcování chrámu. Zejména různými bláznivými, a také prý dobře placenými za své provokace, feministkami. Co je znesvěcení chrámu? Znesvěcení chrámu je frontální útok na Boha. Je to akt velké neúcty vůči Bohu nebo posvátným ideálům, lidem nebo věcem. Například záměrné poškození chrámu či jeho výbavy. Nebo vykonání obřadu cizích náboženství v prostorech chrámu nebo záměrné vykonávání skandálních (hříšných) skutků v prostoru chrámu. Tresty, které se v současnosti aplikují na takové přečiny jsou spíše symbolické. Pokud se pozastavujete nad konkrétním případem v Rusku, kde tyto ženy dostaly odnětí svobody na několik let, potom si musíte uvědomit, že historicky odpovídajícím trestem za znesvěcení chrámu je smrt. Tím se jeví tento trest jako velmi mírný, zatímco peněžité pokuty v Evropě za podobné akce je spíše výsměchem Bohu a všem věřícím.

Detailní rozebrání svátostí, mše a aktivit spojených s kostelem bude následovat v některém z dalších dílů.