Moderní zcestné filozofie - díl 5. objektivismus a "ctnost sobeckosti"

K tomuto článku mě inspiroval Luboš Zálom, který tuto obludnost propaguje s vehemencí islámského fanatika.

Objektivismus je zdánlivě lepší alternativou k relativismu, protože relativismus odmítá. Avšak odmítá Boha, původce objektivních norem, a podporuje filozofii až ďábelské sebestřednosti a nabubřelosti, když nazývá sobeckost ctností.

Objektivismus přiznává existenci přirozenému zákonu, ale ten podřizuje člověku skrze jeho rozum. Když Bůh respektive původce objektivních norem neexistuje, pak stejně jako humanismus, musí nutně považovat za autoritu interpretující objektivní normy výlučně vědecké poznání. Interpretovat normy či snad sestavovat je na základě aktuálních představ by znamenalo, že dojde k omylům a nesprávným závěrům. Mnohem fatálnějším problémem takového systému je, že nevyplývá žádná povinnost se těchto norem držet.
Zároveň objektivismus zcela popírá existenci zákona zjeveného. Jak jsem psal v předchozím díle o relativismu. Člověk jako komplement ducha a těla podléhá zákonu jak přirozenému tak i zjevenému. Narušení jednoho vede nevyhnutelně ke ztrátě integrity člověka i u druhého.
Právě tímto filozofickým kotrmelcem, postavením objektivní morálky na člověku čistě materiálním, se dostává objektivismus na šikmou plochu, která vážně ohrožuje člověka a jeho štěstí staví do pozice materiální, včetně seberealizace, která je jen jinou formou časného zisku. Proto objektivismus v praxi není nic jiného než zamaskovaný ateistický humanismus okořeněný o dogma čistokrevného kapitalismu a paranoidní obavy z kolektivismu, které jsou reakcí autorky na její dobu.

Autorkou této obludnosti je americká spisovatelka Ayn Rand (původem z Ruska, proto její díla jsou prakticky reakcí na komunistické Rusko). Po přečtení základních faktů o jejím životě a vzorech jméno Fridricha Nietzscheho napovídá, kdo inspiroval odporný a satanský ideál sebestřednosti. Stačí se podívat na její díla a je dobře vidět, že její objektivní morálka prezentovaná v jejích dílech není pranic odlišná od morálky ateistického humanismu. Jeden příklad za všechny porušení manželských slibů je ok. Pokud se člověk zaváže slibem manželské věrnosti, který je součástí uzavření manželství, pak jedná objektivně špatně. Je lhářem. (Není žádným překvapením, že se jedná o sebe-apologetiku v její tvorbě, protože sama měla poměr s ženatým mužem.) Jejím ideálem je člověk, který myslí jenom na sebe a nelituje ničeho. Naivně pak předpokládá, že ve společnosti těchto silných nadlidí se mohou na jejich úspěších svést i ti méně obdaření a nalézt tak své uplatnění.

Ayn Rand

Je důležité si uvědomit, že svědomí člověka a jeho vnímání přirozeného zákona skrze rozum může být zastíněno nemravným (/hříšným) jednáním a otupěno. (Tím opět zmiňuji onu komplementaritu duchovního a tělesného života.) Proto nemůže být zdrojem a tím pádem výhradním arbitrem objektivních norem sám člověk, který je příliš vratký a podléhá neřestem doby a rozmarům společnosti.
Ani tak nemůže být vědecké poznání zdrojem objektivních norem, protože vědecké poznání dochází změnám a činí omyly. Stojí na lidech a jejich úsilí. Objektivní norma mravů musí být úplná a neměnná. Nemůže dojít k tomu, že náhle se objeví nová norma stavící předchozí skutky do opačného světla. To co bylo v souladu s mravním zákonem se nemůže stát v budoucnosti nesouladem s mravním zákonem. Navíc vědecké poznání nezasahuje oblast mravnosti, ale fyzikálních jevů. Ty však nejsou morálními agenty.

Objektivismus je v protikladu pravdě. Skutečnost je taková, že objektivní morální zákon je dán přirozeným zákonem a zákonem zjeveným (katolická víra). Původcem toho je Bůh a motivem plnění tohoto zákona je láska k Bohu v kombinaci s bázní. Prostřednictvím milostí od Boha tak člověk nesejde (trvale) z cesty dobrého a mravního života i přes mnohá pokušení. Ty nabádají člověka nejen k přestupkům objektivně mravních principů, ale i k jejich ospravedlňování což je mnohem horší. Proti tomuto ospravedlnění je objektivismus zcela bezmocný, protože je postaven na atomizovaném jednotlivci, který spoléhá pouze na své síly. Je to takové morální perpetuum mobile.
V důsledku je objektivismus postavený na rozmarech lidí jenom variací relativismu, která určuje objektivní normu ne na základě rozmarů jednotlivce, ale na základě majoritní síly ve společnosti (většina, bohatý jedinec schopný prosadit svůj názor, apod.), protože popírá existenci nezkorumpovatelného absolutního arbitra morálních norem. Přesto má však objektivismus blíže k ateistickému humanismu, protože popírá Boha a staví na jeho místo člověka.

Objektivismus ve svém propojení s kapitalistickou utopií odmítá morální povinnost charity vůči bližnímu. Správě rozpoznává zcestný výklad společného dobra socialismu, ale místo k návratu ke správné definici existenci tohoto zcela odmítá. Charitu bere jako prostředek, kterým zlo využívá dobroty úspěšných, ale zároveň vylévá s vaničkou i dítě.

Proto zastánci objektivismu budou lidé mladí, zdraví a materiálně zajištění. V praxi pak jeho příznivci se nepokrytě hlásí k myšlenkám osvícenství a humanismu což by mělo být varovným signálem pro každého slušného člověka. Nechceme se vracet ke genocidám a společenskému úpadku éry osvícenství.
V konečném měřítku všech věcí je objektivismus výrazem respektive nářkem těch, kteří mají pocit, že jim ostatní ukrajují z jejich materiálního blahobytu. Jejich schopnosti jsou však od Boha, ale oni veškerou morální povinnost vůči Bohu odmítají. Jistě to mohou, ale když si nakupí poklady zde na zemi nesmí se divit, že po smrti kam si žádný ze svých zisků a produktů nevezmou, je nebude již čekat žádná odměna, ale pouze pláč a skřípění zubů, protože si tu svoji už vybrali zde na zemi.
Stejně tak odmítají jakýkoliv pocit viny za hříchy, kterých se dopustili vůči Bohu a svým bližním. Pouze vlastní ego a pocit uspokojení ze života.

Těmto lidem by mohlo otevřít oči pouze Boží dopuštění, které by srazilo jejich pýchu, aby jejich schopnosti sebe-zajištění byly omezeny v důsledku například nějaké těžké choroby.

Závěrem je třeba adresovat klíčový filozofický omyl Ayn Rand.

I swear by my life and my love of it that I will never live for the sake of another man, nor ask another man to live for mine.

Překlad: Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu po něm žádat, aby žil pro mě.

Klíčovou tezí je, že člověk žije jenom sám pro sebe. Ne, to je omyl. Člověk byl stvořen, aby žil v lásce k Bohu a pro něj. Tato teze Ayn Rand je výrazem jistého egoismu, odtrženého od řádu stvoření, a cynismu, který pokládá lásku za projev sobectví.

Porovnejme to s tím, co řekl Ježíš Kristus.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Jan 15, 13

Proč vadí homosexuální manželství katolíkům

Světský pohled

Spojení muže a ženy v manželství a pro-kreaci, která zajišťuje pokračování lidského rodu. To by mělo být eminentním zájmem každého člověka (bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení). Je s podivem, že velká část lidí naopak podporuje sebevražedný postoj k lidskému rodu rozšiřováním homosexuálního životního stylu do rodin a mezi děti. Homosexualita jako životní styl je zdraví škodlivá - pohlavní nemoci, u mužů perforace konečníku (obecné nebezpečí análního sexu) - a celkově kratší délka života.

Teologický pohled

Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“
Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘?
A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘
takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Matouš 19, 3-6

Katolická církev v této větě vidí definici manželství. Pro katolickou církev je manželství jednou ze svátostí. Proto snaha rozšířit, proti Božímu záměru, manželství je přímým útokem na Boha a na podstatu lidství, protože manželství se dotýká bytostné podstaty samotného stvoření.
Je to akt rebelie vůči Bohu v duchu "non serviam". To lze prakticky považovat za podpis Božího nepřítele za touto snahou. Homosexuální vztahy jsou jedním z hříchů volajícím do nebe po odplatě (další např. vražda), a i proto z teologického hlediska společnost, která takovéto svazky příjme si zaslouží vymazat z existence už zde na tomto světě. Vzpomeňme na oplakávané kultury, které skončily v propadlišti dějin a na města, která byla vymazána z povrchu zemského úplně pro jejich zálibu v homosexuálních radovánkách. Proto každému věřícímu musí vstávat vlasy hrůzou, když se něco takového snaží politická garnitura pod tlakem různých LGBT organizací prosadit v jejich státě.

Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Matouš 28, 18

Zde se dotýkáme bludu sekularismu. Tuto pozici rozšířenou mezi lidmi je víra, že stát nepodléhá a nemusí se rozhodovat v souladu s Božím zákonem.

Tedy protože vše na světě spadá pod Boží vládu a tím pod Boží zákon včetně všech států, království a jejich obyvatel, pak jakýkoliv zákon, který je v rozporu s zákony Božími, je pro věřící neplatným zákonem, kterému se nemohou podřídit. To i za cenu vlastního života. Snaha ustanovit homosexuální svazky a ztotožnit je s manželstvím a tudíž vyžadovat od lidí, aby k nim takto přistupovali je přesně právě takový případ. Nejde však jenom o tuto změnu zákona, ale i o snahu zadními vrátky indoktrinovat děti, zejména ty z rodin lidí nepodporujících tyto snahy, na školách o morálnosti homosexuálních vztahů a dalších jiných nemravností. Toto je mnohem horší, protože zde už se podává jed dětem těchto lidí. Škola se pak stává jako v totalitních režimech komunismu bojištěm, kde se stát snaží zničit opozici tím, že konvertuje potomky těch lidí, které nedokáže přesvědčit ani zastrašit. Pokud by tedy věřící mohli zabránit takovému stavu jistě by to bylo lepší i v obecném smyslu pro celkovou stabilitu společnosti.

Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Marek 9,42

Jistě homosexuální manželství nejsou přelomem ze stavu normálnosti do úpadku. Tento probíhá dlouhodobě. Je to však další zatnutí sekery do existující rány, která způsobuje velký počet rozvodů a nestabilní manželství. Proto argument, že rodina jako nerozlučný svazek muže a ženy je už stejně odepsaná, a proto se nic nestane je špatný. I kdyby se nic nestalo není to posun směrem k nápravě. Upřímně řečeno i kdyby Slovenské referendum dopadlo úspěšně nic by se pravděpodobně nezměnilo. Dokud velká část lidí toto podporuje a dokud zahraniční mocnosti toto podporují prostřednictvím různých dotací či lobovaní.

Z moci a povinnosti svěření Katolické církvi od Boha je její povinností vést lidi a národy ke svatosti, aby opustili nemravnosti a špatnost. To je důvod proč Katolická církev nejen že může, ale musí říkat každému jak má správně žít. Myslím, že to byl svatý Tomáš Akvinský, který řekl, že stát nemůže uzákonit ctnost. Na druhou stranu si myslím, že o to spíše stát nemůže uzákonit neřest.

Moderní zcestné filozofie - díl 4. relativismus, tolerance a falešné ctnosti

Všechno je relativní

Tento díl se zaměřuje na nejzcestnější a nejnebezpečnější filozofii relativismu. Myšlenka relativismu je jedním z nejnebezpečnějších produktů ateistických filozofů (rozuměj diletantů). První věta (Všechno je relativní) je logickou kontradikcí a tím sama sebe vyvrací.

Ústřední tezí této myšlenky přenesené do praxe je, že neexistuje žádné objektivní měřítko morálky či pravdy. Tudíž vše je hodnoceno z hlediska pozorovatele*. V důsledku se tedy jednomu člověku něco jeví jako špatné, jinému se jeví to stejné jako dobré a oba mají pravdu.

Smyslem této myšlenky je bianko šek na páchání ohavností, nemorálností a čehokoliv se člověku zachce s tím, že nikdo mu to nemůže vyčítat, protože z jeho pohledu je to v pořádku. Naštěstí žádný stát se tímto nesmyslem úplně neřídí, protože by to byl naprostý chaos. Ale i tak politici pod nátlakem různých zájmových skupin zaštiťujících se touto myšlenkou hodně posunuli zákony k tomuto chaosu. Ještě markantnější je podvratná činnost těchto zájmových skupin na společnost prostřednictvím propagandy zvláště v médiích zejména televizi.

Tento relativismus je pak filozofickým základem pro to co se dnes v rámci propagandy nazývá tolerancí. Ve skutečnosti je to nesprávné označení pro něco jiného a původní význam slova byl téměř zničen. Napravme tento blud a hovořme o falešné toleranci, protože to je pravý název.

Falešná tolerance

Falešná tolerance je právě postoj, kdy člověk musí mlčet i překonat svůj odpor, a přijmout odlišný postoj jakkoliv nemorální a "tolerovat" toto u lidí. Například pokud třeba nejste nadšení z nemorálního jednání muslimů, pak musíte tento odpor a pohoršení překonat, mlčet a usmívat se na ně. Obdobně tak u zvráceného jednání homosexuálů. Takové jednání je však krajně nemorální a staví jedince do role pasivního podporovatele zla. Pasivní forma podpory zlu je o mnoho horší než aktivní. Dotyčný jedná, alespoň podle svého zvráceného přesvědčení. Naproti tomu pasivní podporovatel je vlažný, lhostejný a nebo někdy jenom zbabělý.

"Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech." Zjevení 3, 16

Tento výrok z úst našeho pána Ježíše Krista zcela jasně ukazuje, že úděl všech lidí s vlažným neutrálním přístupem je věčné zatracení.

Pravá tolerance je smíření se s odlišnými preferencemi druhého vůči svým vlastním, které nejsou objektivně jinak morálně kvalitní. Například pokud vás manželka nebo manžel vytáhne na koncert klasické hudby, kterou k smrti nenávidíte tak zatnete zuby a bude to tolerovat. Pointa je v tom, že koncert klasické hudby není sám o sobě zlem.

Lékem na falešnou toleranci je bratrské napomínání a Boží spravedlnost. Bratrské napomínání má svoje pravidla a principy, kterých by se člověk měl držet, aby nejednal nespravedlivě vůči druhému. Ty popsal sv. Tomáš Akvinský, ale to přesahuje rámec tohoto článku.

Objektivní morální zákon

Každý člověk se uvědomuje existenci činů, které jsou v rozporu a v souladu s morálním zákonem nezávisle na stavu světa a společnosti. Relativismus popírá existenci tohoto objektivně rozpoznatelného morálního zákona. Z hlediska katolické víry hovoříme o přirozeném zákonu, který je daný řádem světa a je rozpoznatelný z něj samého a nepotřebuje být předán v rámci nějakého hlasu z nebes, ale jeho zákonodárcem a původcem je stvořitel tedy Bůh. Druhým rozměrem morálních zákonů je zákon zjevený explicitně od Boha, který zdokonaluje řád světa nad jeho přirozený řád. Člověk není jenom materiální bytostí podléhající pouze přirozenému zákonu, ale bytostí duchovní podléhající řádu duchovního světa tzv. zjeveného zákona jehož tvůrcem je taktéž Bůh.
Tímto zjeveným zákonem není nic jiného než náboženství přesněji katolická víra.
V obou případech nese člověk plnou zodpovědnost za dodržování před touto nejvyšší autoritou, před Bohem.
Lze také vypozorovat, že přestupky na úrovni zjeveného zákona vedou k narušení integrity jedince i v oblasti plnění přirozeného zákona a naopak. To odpovídá podstatě člověka, který je bytostí materiálně duchovní. Komplementem ducha a těla.

Relativismus je praktickým důsledkem ateismu a agnosticismu. Neustálé posouvání hranic dobra a zla je nebezpečným jevem v současném světě. To může vést k nástupu tyranie a zvěrstev ještě strašnějších než, kterých se lidé dopouštěli v průběhu minulého století. Také vede ke zkresleným představám o povoze zjeveného zákona či vztahu Boha a státu.
Je proto potřeba tuto v pravdě hloupou a zcestnou představu o relativitě morálky odstranit a otočit směřování současné civilizace, která se řítí k své vlastní sebe destrukci.

*Poznámka: Někteří lidé vztahují mylně tuto tezi relativismu filozofického k teorii relativity Alberta Einsteina, ale tyto nemají pranic společného.