Objektivismus je zdánlivě lepší alternativou k relativismu, protože relativismus odmítá. Avšak odmítá Boha, původce objektivních norem, a podporuje filozofii až ďábelské sebestřednosti a nabubřelosti, když nazývá sobeckost ctností.
Objektivismus přiznává existenci přirozenému zákonu, ale ten podřizuje člověku skrze jeho rozum. Když Bůh respektive původce objektivních norem neexistuje, pak stejně jako humanismus, musí nutně považovat za autoritu interpretující objektivní normy výlučně vědecké poznání. Interpretovat normy či snad sestavovat je na základě aktuálních představ by znamenalo, že dojde k omylům a nesprávným závěrům. Mnohem fatálnějším problémem takového systému je, že nevyplývá žádná povinnost se těchto norem držet.
Zároveň objektivismus zcela popírá existenci zákona zjeveného. Jak jsem psal v předchozím díle o relativismu. Člověk jako komplement ducha a těla podléhá zákonu jak přirozenému tak i zjevenému. Narušení jednoho vede nevyhnutelně ke ztrátě integrity člověka i u druhého.
Právě tímto filozofickým kotrmelcem, postavením objektivní morálky na člověku čistě materiálním, se dostává objektivismus na šikmou plochu, která vážně ohrožuje člověka a jeho štěstí staví do pozice materiální, včetně seberealizace, která je jen jinou formou časného zisku. Proto objektivismus v praxi není nic jiného než zamaskovaný ateistický humanismus okořeněný o dogma čistokrevného kapitalismu a paranoidní obavy z kolektivismu, které jsou reakcí autorky na její dobu.
Autorkou této obludnosti je americká spisovatelka Ayn Rand (původem z Ruska, proto její díla jsou prakticky reakcí na komunistické Rusko). Po přečtení základních faktů o jejím životě a vzorech jméno Fridricha Nietzscheho napovídá, kdo inspiroval odporný a satanský ideál sebestřednosti. Stačí se podívat na její díla a je dobře vidět, že její objektivní morálka prezentovaná v jejích dílech není pranic odlišná od morálky ateistického humanismu. Jeden příklad za všechny porušení manželských slibů je ok. Pokud se člověk zaváže slibem manželské věrnosti, který je součástí uzavření manželství, pak jedná objektivně špatně. Je lhářem. (Není žádným překvapením, že se jedná o sebe-apologetiku v její tvorbě, protože sama měla poměr s ženatým mužem.) Jejím ideálem je člověk, který myslí jenom na sebe a nelituje ničeho. Naivně pak předpokládá, že ve společnosti těchto silných nadlidí se mohou na jejich úspěších svést i ti méně obdaření a nalézt tak své uplatnění.
 |
| Ayn Rand |
Ani tak nemůže být vědecké poznání zdrojem objektivních norem, protože vědecké poznání dochází změnám a činí omyly. Stojí na lidech a jejich úsilí. Objektivní norma mravů musí být úplná a neměnná. Nemůže dojít k tomu, že náhle se objeví nová norma stavící předchozí skutky do opačného světla. To co bylo v souladu s mravním zákonem se nemůže stát v budoucnosti nesouladem s mravním zákonem. Navíc vědecké poznání nezasahuje oblast mravnosti, ale fyzikálních jevů. Ty však nejsou morálními agenty.
Objektivismus je v protikladu pravdě. Skutečnost je taková, že objektivní morální zákon je dán přirozeným zákonem a zákonem zjeveným (katolická víra). Původcem toho je Bůh a motivem plnění tohoto zákona je láska k Bohu v kombinaci s bázní. Prostřednictvím milostí od Boha tak člověk nesejde (trvale) z cesty dobrého a mravního života i přes mnohá pokušení. Ty nabádají člověka nejen k přestupkům objektivně mravních principů, ale i k jejich ospravedlňování což je mnohem horší. Proti tomuto ospravedlnění je objektivismus zcela bezmocný, protože je postaven na atomizovaném jednotlivci, který spoléhá pouze na své síly. Je to takové morální perpetuum mobile.
V důsledku je objektivismus postavený na rozmarech lidí jenom variací relativismu, která určuje objektivní normu ne na základě rozmarů jednotlivce, ale na základě majoritní síly ve společnosti (většina, bohatý jedinec schopný prosadit svůj názor, apod.), protože popírá existenci nezkorumpovatelného absolutního arbitra morálních norem. Přesto má však objektivismus blíže k ateistickému humanismu, protože popírá Boha a staví na jeho místo člověka.
Objektivismus ve svém propojení s kapitalistickou utopií odmítá morální povinnost charity vůči bližnímu. Správě rozpoznává zcestný výklad společného dobra socialismu, ale místo k návratu ke správné definici existenci tohoto zcela odmítá. Charitu bere jako prostředek, kterým zlo využívá dobroty úspěšných, ale zároveň vylévá s vaničkou i dítě.
Proto zastánci objektivismu budou lidé mladí, zdraví a materiálně zajištění. V praxi pak jeho příznivci se nepokrytě hlásí k myšlenkám osvícenství a humanismu což by mělo být varovným signálem pro každého slušného člověka. Nechceme se vracet ke genocidám a společenskému úpadku éry osvícenství.
V konečném měřítku všech věcí je objektivismus výrazem respektive nářkem těch, kteří mají pocit, že jim ostatní ukrajují z jejich materiálního blahobytu. Jejich schopnosti jsou však od Boha, ale oni veškerou morální povinnost vůči Bohu odmítají. Jistě to mohou, ale když si nakupí poklady zde na zemi nesmí se divit, že po smrti kam si žádný ze svých zisků a produktů nevezmou, je nebude již čekat žádná odměna, ale pouze pláč a skřípění zubů, protože si tu svoji už vybrali zde na zemi.
Stejně tak odmítají jakýkoliv pocit viny za hříchy, kterých se dopustili vůči Bohu a svým bližním. Pouze vlastní ego a pocit uspokojení ze života.
Těmto lidem by mohlo otevřít oči pouze Boží dopuštění, které by srazilo jejich pýchu, aby jejich schopnosti sebe-zajištění byly omezeny v důsledku například nějaké těžké choroby.
Závěrem je třeba adresovat klíčový filozofický omyl Ayn Rand.
I swear by my life and my love of it that I will never live for the sake of another man, nor ask another man to live for mine.
Překlad: Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu po něm žádat, aby žil pro mě.
Klíčovou tezí je, že člověk žije jenom sám pro sebe. Ne, to je omyl. Člověk byl stvořen, aby žil v lásce k Bohu a pro něj. Tato teze Ayn Rand je výrazem jistého egoismu, odtrženého od řádu stvoření, a cynismu, který pokládá lásku za projev sobectví.
Porovnejme to s tím, co řekl Ježíš Kristus.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Jan 15, 13
3 komentáře:
Hmm...vaše krátké shrnutí svědčí víceméně jen o tom, že o objektivismu víte naprosté minimum, ale okamžitě ho soudíte.
"Důsledkem je objektivismus postavený na na rozmarech lidí." - obrovský omyl, právě tyto okamžité rozmary a hedonistickou snahu o okamžité uspokojení tužeb člověka objektivismus vnímá jako velmi špatné a škodlivé.
"Jejím ideálem je člověk, který myslí jenom na sebe a nelituje ničeho." - další omyl. Ideálem objektivismu je člověk, který je schopen přežít vlastními silami, nedělá mu problém s ostatními spolupracovat, pomáhat jim či je podporovat, ale nenechá se jimi vysávat a ani on nevysává je - materiálně, emočně, psychologicky ani nijak jinak.
Ano, v pohledu objektivismu na svět nemá Bůh své místo. Ne z nenávisti, ale z prosté absence potřeby konceptu Boha jak pro smysl života, tak pro každodenní rozhodování.
Objektivismus ve své podstatě nepropaguje nic jiného, než odpovědnost za vlastní život, hrdost na vlastní úspěchy a snahu kontinuálního osobního zlepšování. Plus samozřejmě to, že si svoje štěstí a smysl života utváříme jako lidé sami a není k tomu potřeba zásah shůry. Pokud si uděláte i jen krátkou rešerši například Forbesu nebo literatury popisující principy myšlení skutečně úspěšných lidí, najdete mnoho principů a myšlenek stejných jako u objektivismu.
Byl jsem dost zaneprázdněn a neměl jsem čas reagovat. Trochu jsem článek ještě upravil, protože po bližším přečtení tok mých myšlenek nebyl úplně tak zřejmý.
Tvrzení, že člověk si určuje smysl života respektive cíl života, považuji za absurdní. Smysl určuje vždy tvůrce a žádný člověk není svým tvůrcem. Proto je Bůh nezbytný koncept, protože jedině on jako tvůrce mohl určit smysl a cíl lidské existence. Pokud Bůh neexistuje pak život nemá smysl a jakákoliv snaha mu dát smysl je pouze stavbou hradu z písku, který smete vlna času.
Za další Bůh jako tvůrce objektivních norem je naprosto nezbytný, protože jinak neexistuje morální povinnost se těmito normami řídit. Jinými slovy, i kdyby objektivisté měli pravdu nikdo se jejich "objektivními" normami nemusí řídit.
Skutečně úspěšní lidé jsou jenom ti co dosáhnou cíle života daného člověku a těmi jsou pouze světci. Narážím na to co přesně vytýkám objektivismu, že jeho měřítka úspěchu respektive cíle jsou pouze časné a primárně materiální. Bohatství nepovažuji za ten největší úspěch, protože peníze si nikdo do hrobu nevezme. Mrtvému je miliardové impérium k ničemu.
V pořádku, rozcházíme se v základních premisách a východiscích náhledu na svět, skutečnost, smysl žití a podobně a z těchto premis vše vychází. Takže ani jeden nemáme prakticky šanci toho druhého přesvědčit o správnosti vlastního tvrzení. Ať se daří:-)
Okomentovat